Historia magistra vitae

Kam zmizelo české zlato?

Dnes v 16:27 |  Nezařazené

Kam zmizelo české zlato?

Budete v šoku, co zjistil tento český reportér.

Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení

A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003.

Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.

A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud.

Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu.

Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé okupace.

Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně "druhým Mnichovem".

Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: "Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Británie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi." Tato slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi.

Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název "Umři - ale napřed zaplať".

Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i o pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.

V kapitole Vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu.

V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro mezinárodní platby v Basileji.

Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z brněnské Zbrojovky a plzeňské Škodovky.

Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba "studené války". I v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména o procesu se "spikleneckým centrem" kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou.

Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o "zlatém chrámu" ve Fort Knoxu v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanschaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.

Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka "Memoare in Laris" a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce.

Cituji: "Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek.

Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět.

Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše.

Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci - tak a teď jdeme účtovat za krev!" konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací.

Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné.

Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v rakouských dolech, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden z nejmocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Biľak navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno.

V poslední třetině knihy se pak již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. 2. 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována.

A je zajímavé, že odpovědné osoby prakticky do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky.

V době rozdělení Československa byly v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.

Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji:

"Copak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?" A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem. Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila, a to i prostřednictvím internetu.

V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do činění.

V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval "Prodané zlato a zapomenutí hrdinové" a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat.

USA 8149,0 tun

Německo 3445,8 tun

Mezinárodní měnový fond 3217,3 tun

Francie 3024,6 tun
Itálie 2451,8 tun
Švýcarsko 1957,0 tun
Nizozemsko 873,6 tun
Japonsko 765,0 tun
Portugalsko 606,8 tun
Slovensko 35,1 tun
ČESKÁ REPUBLIKA 13,7 tuny!!!

Dočetl jsem tuto knihu téměř na "jeden zátah", jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České republiky.

Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i "přátelé", ti i oni, nejsou zas až tak velkými přáteli, a dokážou uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí, že není všechno zlato, co se třpytí

Zdroj: http://www.svetkolemnas.info/novinky/domaci/5276-kam-zmizelo-ceske-zlato-budete-v-soku-a-zvedne-se-vam-zaludek

Václav Havel byl nicka

Ohromeně budete číst zpověď senátora

OSMDESÁTINY VÁCLAVA HAVLA O Václavu Havlovi, který by v těchto dnech oslavil kulatiny, promluvil pro ParlamentníListy.cz i senátor Jaroslav Doubrava. A kritikou na adresu bývalé hlavy státu rozhodně nešetřil. "Byl to bezesporu komediant. Byl to prototyp úlisného politického jezuity," prohlásil o Václavu Havlovi. Řekl také, jak to podle něj bylo v roce 1989.

Václav Havel by v těchto dnech oslavil 80. narozeniny. Jak na něj s odstupem doby vzpomínáte jako na prezidenta i jako na člověka?

Byl to bezesporu komediant. Dokázal se tvářit a povídat více svatouškovsky než papež. Byl to prototyp úlisného politického jezuity. Na toho člověka já nevzpomínám, a když, tak určitě nemohu v dobrém. Ostatně nejsem sám. Už mnohokrát jsem doporučoval, aby se ti jeho obdivovatelé podívali na svědectví lidí, kteří s ním bořili minulý režim. Na internetu je takových svědectví více než dost. Jejich nadšení z nich také vyprchá!

Ano, Havel je skutečně některými lidmi milován, další mu ale nemohou přijít na jméno. Co byla podle vás největší chyba, kterou za dobu, kdy byl prezident, udělal, a čím si naopak lidi získal?

Největší výhodou Havla bylo, že to byl pěkně úlisný herec, oslavující i "humanitární bombardování" Jugoslávie. Tím spadl do žumpy hysteriků a primitivů. Ale bezesporu uměl to, aby se koza nažrala a vlk zůstal celý… Jeho jednání bylo vypočítané na efekt. Kecání plné lásky. Vzpomeňte, jak se nechal přemlouvat, aby byl zvolen prezidentem. Vzpomeňte na jeho prolhaný projev o tom, jak komunisté straší nezaměstnaností atd. Vzpomeňte, jak rád se statečně zpil… To ostatně byla jedna z jeho nejoblíbenějších kratochvílí! A o tom, že to byl řádný alkoholik, svědčí jeho schovávání lahvinek před jeho ženou Olgou dokonce i v nemocnici, kde ho léčili za zápalu plic! A tak bych mohl pokračovat.

Hodně se mluví i o tom, že Havel, když byl zavřený, měl doslova fešácký kriminál. Jak to tehdy bylo?

O tom se již toho dost napsalo. Není k tomu co dodat. Co jsem neviděl a nezažil, o tom zbytečně nekážu. Zejména když to udělali již přímí svědci. Fešácký kriminál to asi opravdu byl.

Havlovo gesto - pravda a láska zvítězí. Bylo to podle vás jen "gesto", nebo tomu skutečně věřil? A jaký rozměr to má dnes?

Od něho to byl primitivní žvást. Pravda a láska nikdy nevítězí. Vítězí ti, kteří mají moc, prostředky, prostě silou si prosadí svoje. To ukázala i nešťastná kriminálně pojatá kupónová privatizace. Nutnost být zhasnuto, aby vznikli ti bohatí, jak řekl pan Klaus a lidé kolem něho. Co na tom, že většinu národa ožebračili.

Někteří lidé mluví i o tom, že revoluce v roce 1989 byla vlastně jen připravená "fraška" a Havel byl nastrčená figurka. Jak to vidíte vy?

V listopadu 1989 nedošlo k žádné superhrdinné akci studentů, umělců, občanů a disidentů, ale především k organizovanému předání moci, tedy skutečně k frašce. Lidé se spontánně radovali, že končí byrokracie, která jim nevyhovovala. A netušili, co je čeká… V rámci předání moci měla tehdy svou pozici i komunistická strana, která u toho byla. Havel odmítal jednat s některými komunisty, s nimiž neměl uzavřený pakt. Na to upozorňoval, pokud vím, i dnes již zemřelý europoslanec Míla Ransdorf. Tedy fraška k plné spokojenosti pravicového Občanského fóra a jednoho Havla.

Zkuste prosím porovnat Václava Havla a Miloše Zemana.

Přirovnávat tu nicku k M. Zemanovi? To nemůžete myslet vážně! To prostě nelze srovnat. Havel jednal ve stylu "Vašku, vyskoč!" (citace ze Švejka). Co se líbilo politikům na západ od českých pivovarů, to prohlašoval za nejlepší. Víte přece, že pro Slováky byl nepřijatelný, což napomohlo rozbití federace. Havel se podílel, jak víte, na rušení zbrojního průmyslu. Na Slovensku byla proto v roce 1992 ve srovnání s českými zeměmi čtyřnásobná nezaměstnanost. Západní zbrojovky se z toho mohly počůrat smíchy. Získaly zadarmo krásně velké trhy a vydělávají miliardy a miliardy. Prezident Zeman klade tak znepokojivé otázky a varuje, že EU a západní superhrdinové na ně nemají odpověď. A když už, tak dementní. Ani oni na M. Zemana prostě nemají. Ještě si všimněte toho, že v OSN hovořil Zeman spatra anglicky, na Rhodosu rusky. Tomu se říká diplomaticky vyvážené jednání politika. Není takovým šaškem, jako byl alkoholik, a přesto svatý Havel.

Jak myslíte, že by Václav Havel reagoval, kdyby byl prezidentem nyní, kdy svět řeší Evropskou unii a migrační krizi? Jak by k migrantům přistupoval on? A reagoval by podle vás Havel správně?

Havel byl natolik hloupý, že by jednal stejně hloupě jako Dienstbier, Šabatová a jim podobní.

Starosta New Yorku prohlásil 28. září za den právě Václava Havla. Co na to říkáte a neuctívá svět Havla vlastně mnohem více než my?

O velikosti uctívání svatého disidenta Havla svědčí, že v první výročí jeho smrti se o něm anglosaská média nezmínila až na jednu dvě zmínky. Psala jenom o úmrtí Kim Čong-ila. Jeden článek vyšel v nějakých německých novinách, a někde jsem tehdy četl, že tehdy deník Corriere della Sera aspoň publikoval v seznamu "plánovaných akcí" zmínku o Havlovi v tom smyslu, že se koná univerzitní přednáška. Havel je světu ukradený. Jeho pseudohumanismus je jako instantní polévka: Stačí kdykoliv si na něho vzpomenout a zamíchat a máte spoustu keců o humanismu. Věřte, že my nemáme nejmenší důvod Havla uctívat.

Jaké pocty (pojmenování dalších míst například) byste s jeho osobou navrhoval. Nebo myslíte, že už je to tak "akorát"?

Akorát to určitě není! Je toho přespříliš. Snad největší hanbou je jeho jméno nad ruzyňským letištěm. Zapomenout na něho jako na špatného klauna. Lepší návrh není.

Čím byl podle vás vlastně Havel ve světě tak oblíbený?

Svými humanistickými kecy. Říkal přesně to, co chtěli západní papaláši slyšet. Velmi respektovaný Noam Chomsky se divil, co za ptákovinu přednesl Havel v Kongresu Spojených států. Chomsky říkal, že jsou to banality, ale je vydáván za jakéhosi myslitele. Myslí si, že to byl on, kdo zbořil předchozí režim. Myslím, že i oni časem přijdou na to, jak se mýlí.

Právě teď před volbami mnozí Havlovi spílají, že po roce 1989 nepostavil mimo zákon komunistickou stranu. Byla to podle vás chyba?

Již jsem v odpovědi na jednu otázku napsal, že v rámci předání moci měla tehdy svou pozici i komunistická strana, která u toho byla. Byly demonstrace, to ano, křičelo se, ale přitom došlo potichu k organizovanému předání moci. Proto při dělení kořisti v rámci předání moci měla svou pozici i komunistická strana, která u toho byla. Havel měl vybranou skupinu komunistů, se kterými v zákulisí jednal. Jak mohl v téhle situaci spoluspiklence spiklenec postavit mimo zákon?

Kdo by podle vás byl "důstojným" nástupce právě Václava Havla?

Havel byl sluha, který kýval na všechno, co chtěli jeho skoro kamarádi na americkém velvyslanectví. Pod jejich taktovkou to mohl být kdokoli, i ten Pepek vyskoč.

Když se podíváme na současného prezidenta Miloše Zemana, v tisku se objevila informace o tom, že se našel článek, s titulkem Hitler je gentleman, nemá však nic společného s novinářem Peroutkou. Zeman ale i po tomto nálezu trvá na tom, že Peroutkův text existuje. Co si o tom myslíte?

Já nevím, co vyšlo či nevyšlo, ale mohu připomenout, že profesor Jan Rataj upozorňuje, že Peroutka nedělal odboj. Rataj napsal: Kdybychom si jeho druhorepublikové a protektorátní články všechny prošli, tak v každém odrazuje Čechy od odboje či odporu a protestu zahraničního i domácího. Příčina, proč se dostal do vězení, spočívá však zejména v tom, že nacisté ve své potlačovatelské politice jednali trochu jinak, než byly ostatní národy zvyklé. Nacisté posuzovali českou kolaborantskou reprezentaci protektorátu jako sbor náčelníků poraženého neárijského českého kmene, kteří za

loajalitu svého kmene musejí ručit. Proto Němci zavedli vazbu nejen za odpor, ale i preventivní internaci. Vytvořili kategorii rukojmích (Schutzhaft) nebo čestných rukojmích (Ehrenhäftling). A to bylo něco jiného než političtí vězni a odbojáři. Tito rukojmí měli na počátku války ve vězení trochu lepší podmínky. Rukojmí měli zpočátku zvláštní ubikace, relativně lepší zacházení nebo o něco větší příděly. Na seznamy rukojmích se dostali i někteří čeští fašisté, lidé ze Svazu pro spolupráci s Němci či čeští pronacističtí aktivisté. To je pár poznámek prof. Rataje. Proto nechci peroutkovskou otázku komentovat. Snad jen tak, že sdílím stejný názor jako prof. Rataj.

Když jsme u pana prezidenta, co říkáte na prezidentův projev na Rhodosu? Islámský stát označil za anticivilizaci a přirovnal ho ke kanibalům, se kterými nelze vést dialog. Je to podle vás trefné přirovnání?

Velmi trefné! Islámský stát, vlastně celá militantně pojatá politická koncepce islámu, je fašistická nebo jinak řečeno bezohledně diktátorská. Saúdská Arábie je toho příkladem: primitivní diktátorská země, kde kvůli tomu, že nemilujete nějakého Alláha, vás mohou popravit. Politický islám je skutečně mutace kanibalů, anticivilizací hitlerovského typu, pokud se dostane do fáze ultradiktátorské hysterie Islámského státu.

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Vaclav-Havel-byl-nicka-Ohromene-budete-cist-zpoved-senatora-456408


 
 

Další články