Historia magistra vitae

Červnový víkend

6. února 2016 v 18:14 |  Trempská odysea

Když jsem za svítání jednoho sobotního rána otevřel oči, nebylo to nikterak příjemné probuzení, lilo jako z konve a pod skalním převisem nebyl jediný kousek dřeva. Nestalo se tak ničí vinou, že by dřevo někdo spálil a žádné nenachystal jak se to mezi "civilizovanými" trempy obvykle dělá. Tenhle převis není v místech pro trempy zajímavém, příliš daleko od styku s civilizací a takové místa jsem vyhledával, protože tady nebyla zvířátka obyčejně rušena lidmi, prostě ideální místo na jejich pozorování. Leč včera jsem musel zůstat v práci trochu déle a tak jsem pod převis došel až za tmy a tak se nějaké dříví nedalo posbírat a teď leje a nemůžu si uvařit ani trochu vody na ranní kávičku. Zabalím spacák, koukám se smutkem na hrneček, ze kterého piju v lese svoji kávičku a teď prd. Nedá se nic dělat, dobalím bágl, celtu složím tak aby vytvořila jakousi pláštěnku s kapucí, a vydám se do deště.

Nejdu bez cíle vím že, asi hodinu cesty k severozápadu mají myslivci loveckou chatu, kde se dá i zatopit aby oschlo oblečení a případně i přespat. Tenkrát byli lidi slušnější tolik se nekradlo, a neničilo to, co nebylo moje a tak se ani mnohé lovecké chaty nezamykaly

První půlhodinu se šlo až na ten proklatej déšť vcelku dobře, ale když jsem musel, odbočit na pěšinu k chatě, byla o dost svízelnější, boty jsem měl už dost promočené, tím také, přibraly, na váze navíc teď jílovitá pěšina dost strmě, stoupala, začalo to klouzat a boty se obalily jílem, tak ztěžkly ještě víc. K tomu jsem mněl od kolen dolů promáčené kalhoty jak voda stékala po celtové pláštěnce. Jako naschvál přes pěšinu padl vyvrácený statný smrk tak jsem se musel protahovat jeho hustými větvemi, za normálních podmínek by to byla hračka, ale v promočených botách s báglem a celtou přes hlavu to bylo dost složité, ale zvládl jsem to a po několika stech metrech jsem hezky s vrchu koukal na chatu přišpendlenou zadní stěnou ke skále. Neumíte si představit jaký, se mně zmocnil nádherný pocit, když jsem tu chatu viděl a navíc se z komína deštivým dopolednem táhl proužek kouře, který voněl dřevem zrovna mně do cesty. Po malém zaváhání jsem se odhodlal sejít k chatě a vstoupit, stejně jsem neměl na vybranou, druhá možnost byla jít v dešti asi dvě hodiny na vlak a vydat se promočený na cestu domů.

Pustil jsem se stezkou dobrou tak pro kamzíky a ne pro lidi k chatě. Tudy to bylo tak dvě sta metrů po svahu plném balvanů, kořenů a kmenů vyvrácených nedávnou vichřicí ale lepší než to další půlhodinu obcházet. Moc jsem si nepomohl, urazit těch dvě sta metrů mně trvalo dobrých deset minu. Konečně u chaty.

Vstoupil jsem bez klepání a jiných oficialit dovnitř, protože takové lovecké chaty byly otevřeny všem poutníkům. Hlasitě pozdravil a požádal dva lovce neurčitého věku o dovolení se trochu osušit a uvařit si vodu na kávu. Ten s dlouhým šedým plnovousem se ke mně otočil a řekl - kafe don prdele dyť ty potřebuješ pořádnej hrnek grogu abys, se rozehřál, seš rozmáchanej jak prádlo moji starý a sundej ty mokrý hadry a hoď je přes bidlo nad krbem a sedni si k tomu vohni Otočil, se a do otvoru ve stropě kam vedl žebřík zavolal - Fricku nechrápej už a podej sem tu flašku rumu máme tady hosta, je z toho slejváku zmáchanej tak jak by vylezl z rybníka. Otočil se zpět ke mně, chvilku na mně zírá a pak řekne - no až na ty gatě zas tak zmáchanej nejsi to máš teda dobrou celtu a dobře sis ji udělal, že Ti nepršelo za krk, ale grog ti neuškodí.

Mezitím slezl Fricek s lahví rumu v ruce, postavička k pokoukání, vysoký snad dva metry, ale hubený, že bylo vidět skrze něj. Myslivecký sako na něm viselo tak, že kdyby jej rozepnul, okamžitě by z něj spadlo. Myslím, že mám běžnou velikost bot č. 43, ale v těch jeho botách bych mohl udělat čelem vzad a boty by zůstaly nehnutě stát

Vousatej udělal každému z nás grog, ten byl, mně nezvyklého alkoholu první doušek doslova postavil do pozoru a ti dva chlapi se mohli uřehtat, když viděli, jak mně to srovnalo. Než byl grog vypitý, došlo k vzájemnému se, představení a Fricek povídá - jo už mně vo tobě říkal hajný, že chodíš do našeho revíru, ale prej tě nemáme vyhánět, nejsi žádná škodná, tak buď vitanej a zvedl svůj hrnek, že jako připijem na uvítanou, ale zůstal zklamaně zírat do hrnku, byl prázdný. Vyčítavě se podíval na vousatýho a říká no tak Lojzo, udělej ještě jeden. A Lojza udělal ještě jeden a otočil láhev dnem vzhůru, tím dal najevo, že třetí grog nebude. Byl jsem docela rád, protože bych to asi nepřežil.

Asi proto, že jsem seděl odvrácen od okénka jsem, si nevšiml, že mezi tím seznamováním vítr potrhal mraky, přestalo pršet a dokonce začalo vykukovat sluníčko. Byl jsem už osušen, až na boty, ale to se nedalo zvládnout ani za dva dny a tak jsem se začal chystat, že půjdu dál, ale chlapi nedali jinak, než abych se s nimi ještě najedl, že mají kančí pečínku a bude za chviličku hotová. Není to sice jak v Alcronu a pouze s chlebem, ale něco takového si ještě nejedl.

Chvilku jsme tedy ještě povídali o zvířátkách, když vousatej šel ke krbu a otevřel postranní dvířka a vyndal na takové zvláštně tvarované kovové vidlici velký kus voňavého masa. Opravdu jsem nikdy jindy tak dobře upečené maso nejedl, a když vousatej viděl jak mně chutná tak jen řekl to je z lončáka a jen moje stará to okáže tak dobře naložit do všelijakejch bylinek, že to tak chutná. Jsem si jistý, že kdyby použila dnes kořenící směsi koupené v obchodních řetězcích (euro koření) nikdy by nedokázala vykouzlit tak pestrou a jemnou škálu sobě ladících chutí.

Když jsme pojedli den byl, za svou polovinou, tak jsem otevřel mapu, abych si vybral jiný cíl své cesty, k původnímu bych do tmy nedošel. V tu chvíli mně položí

Fricek ruku na rameno a řekne - vidím, že když už neprší chceš jít kam té nohy ponesou, ale mohl by jsi s námi asi za hodinu, támhle na ten hřeben, pod ním se klikatí tahle říčka co máš na mapě. Ještě se vyčasí a tak bude z hřebene parádní rozhled, a když se ti nebude chtít za tmy sem, tak je tam velkej seník, kde můžeš přespat, Jo a měsíc je v ouplňku a tak to bude i po setmění paráda. Nedalo mu to moc přemlouvání, snadno jsem se nechal zviklat představou krásné scenérie a tak jsme za hodinu vyrazili.

Po hodinové ostré chůzi jsme došli pod nejvyšší vrchol hřebenu. Nahoru nevedla žádná byť sebeužší cestička a my se škrábali kamennou sutí vzhůru, až těsně pod vrcholem balvany najednou zmizeli jako by někdo tady udělal cestičku a vysypal ji jemným pískem. Došli jsme právě včas, kdy se sluníčko chystalo ke spánku. Modrá obloha se rozzářila barvami od oranžové po rudou a i těch pár zatoulaných obláčků dostalo mnoho odstínů od šedé po rudou To, však zaniklo za několik chvil, kdy se v údolí začala převlékat říčka do šatů snad všech barevných odstínů a ty se neustále měnily a postupně tmavly. Byl, jsem zcela omámený tou nádherou, nemohl jsem odtrhnout oči, možná, že jsem civěl i s otevřenou pusou, to ale nevím. Nevím ani jak dlouho jsem tak zíral, ale tak dlouho dokud vše nepohltil soumrak.

Pak teprve vousatý promluvil - tak teď se v klidu najíme, než vyjde měsíc času dost a vytáhl chleba s domácím uzeným, náramně vonělo, ale trochu jsem se ostýchal a tak mně Fricek praštil do zad a řekl - jez jsi náš host a basta, máme toho pro štyry a na tejden. Najedl se tedy s nimi a jimi podanou krm, uzené chutnalo ještě lépe, než vonělo. Když jsme dojedli, Fricek odněkud vtáhl láhev, odzátkoval a podal mně ji se slovy s jistou hrdostí spal červa je moje domácí. Poslechl jsem, a dal si loka. Nemohl jsem popadnout dech a snad se mně i vlasy postavili a oči z hlavy vyskočily. Ucítil jsem ránu do zad a teprve pak jsem se nadechl a slyším - nejsi na to zvykle tato je dobrejch 60 procent, ta vodrovnala jiný chlapi, tak tuhle ti raději už nedám, mám ale sebou pětačtyřicítku a tu už zvládneš.

Jsme po jídle a čekáme, na východ měsíce, více mlčíme než povídáme každý se svým já Když tu vousatej řekne ukazujíc na kopec za mými zády - představení začíná. Za kopcem jakoby někdo pozvolna rozsvěcel a světlo plynule zesiloval a přitom se zdálo, že kopec roste o výšky. Světlo nabíralo na intenzitě, až byl celý obrys kopce olemován stříbrem. Nebylo vidět nic jiného než úplně černý kopec na stříbrném pozadí. Chvíli se nic nedělo a najednou nečekaně rychle se nad kopec vznesl měsíc, který svým stříbrným světlem zalil celou krajinu, i řeka v údolí zestříbrněla. Fricek promluvil - vidíš tu krásu, proto sem jezdíme vždy v září kdy má, bejt ouplněk už mně sem vodil děda, když sem byl malej kluk a taky sem tady dal poprvé pusu svoji holce, no dneska máme spolu pět vnoučat a vod příštího roku dyž bude počas, tak nejstarší bude jezdit se mnou.

Poté se oba nečekaně rozpovídali, upíjeli Frickovu šedesátku, já si s velkou bázní několikráte nalízl té slabší a najednou bylo hodně po půlnoci a nebylo myšlenky na návrat do chaty. Tak se stalo, že jsme všichni tři strávili zbytek noci a počátek dne na seníku v hlubokém spánku. Cesta do seníku byla osvícená měsícem a netrvala víc jak deset minut a tak nedošlo k žádnému pádu a to bylo fajn. Ráno nás vzbudil bzukot hmyzu v doprovodu ptačího symfonického orchestru.

Slunce bylo už dost vysoko nad obzorem a docela hřálo. Údolí a říčka v něm bylo skryté oparem ze včerejšího deště, ale tady na kopci byla zem suchá jako by týden nepršelo. Fricek se někam ztratil, tak jsme si s vousatým sedli na klády připravené k odvozu a zády se o tu hromadu pohodlně opřeli. Každý se pustil do svého kusu chleba a jedli téměř mlčky, když se za hromadou ozvalo, voda na kafe se vaří, jestli chcete tak si podejte hrnek. Nechápal jsem jak to že necítím žádný oheň a vaří se voda na kafe. Rozpačitě podávám za klády svůj hrneček očekávajíc nějaký žertík a řehot na můj účet, protože vousatý se svým hrnečkem nikterak nespěchal, nestalo se nic, jen za okamžik se vynořila Frickova ruka s mým hrnečkem horké voňavé kávy. Tu podal svůj hrneček i vousatý a za chviličku seděl Fricek vedle nás. Podíval se na mně a říká - no moc nekoukej a pij, až budeš tak starej jako já taky nebudeš shánět po ránu nějaký klacky, aby sis uvařil trochu vody. Pořiď si tohle, a vytáhl maličký lihový vařič. Za tu fůru jsem šel proto, že tam nefoukne žádný větříček a tak je to hned uvařený. Seš dobrej, ale musíš se ještě hodně naučit, než z tebe bude správnej zálesák.

Po snídani jsme se sbalili a vydali se táhlým návrším na východ, asi po půlhodině jsme museli vyšlapat dost strmé s dlouhé stupání až jsem se docela zapotil, myslím, že oba průvodci také, ale nepadlo o té námaze ani slovo.

Když jsme dorazili na vrchol, vousatý se zastavil, ukazujíc na dva protáhlé kameny a povídá, tady to jsou nejspíše menhiry, nejsou všechny vidět jak je to tu zarostlý, ale když je budeš hledat tak to musíš chodit v kruhu a postupně jich najdeš dvanáct ve vnitřním kruhu, my s Frickem to tady chceme ještě prohledat, protože by tu měl být ještě vnější kruh, pak se potvrdí naše teorie, že tento kousek krajiny obývali Keltové a tady bylo jejich kultovní místo. Je docela možný, že dnes nic nenajdeme, spíš nebudeme schopný rozpoznat, co patří k menhirům a co ne. Tady je podobných kamenů po celém vršku hromada, zřejmě tady bylo v pozdějších dobách postavený nějaký hradiště, ale nenašli jsme o něm nikde ani zmínku, bude hodně starý.

Na to vyndal z batohu velký sešit a všelijaké náčiní, o jehož účelu jsem krom měřícího pásma neměl ani tušení. Chvilku nad otevřeným sešitem s Frickem debatovali a jak jsem jim koukal přes rameno, viděl jsem v sešitu jen samé čáry, křížky, a další značky čemuž jsem vůbec nerozuměl a nejhorší co tam bylo, byla čísla ve zlomcích. Vousatý mně dal do ruky volný konec pásma, řekl, co mám dělat a začal s Frickem po vrcholu kopce pobíhat od jednoho kamene ke druhému? Fricek stále něco zapisoval. Běhali jsme mezi kameny dost dlouho, neustále přeměřovalo se stále dokola a Frcek stále kresli a zapisoval.

Slunce se pomalu klonilo k západu, když se Fricek s vousatým rozhodl, že bychom se také mohli najíst, já jsem ubíhající čas ani nevnímal, jak mně to poskakování zaujalo, dokonce jsem začal chápat smysl těch značek a čar ve Frickových nákresech, dokonce jsem pochopil i ty zvláštní zlomky. Oni to nebyly zlomky v pravém slova smyslu ale výsledky měření a to pod čarou byla zeměpisná šířka a délka, předtím to byla pouze nesrozumitelná změť čísel kolem všelijakých křížků a koleček. Sbalili se (už vím odborně) měřící pomůcky a vydali jsme se dolů k nejbližší restauraci firny JEDNOTA na nějakou krmi. Já sedmnáctiletý kluk jsem neměl mnoho peněz a tak jsem si skromně objednával 15 dkg tlačenky, na to vousatej nečekaně prudce zareagoval slovy - žádnou tlačenku ale pořádnej řízek, celej den si nám pomáhal tak se pořádně s námi najez, vo těch pár korun se nestarej, my to zaplatíme. Bylo mně trochu do breku nad břitkostí spojenou s citem a dobrotou těchto téměř neznámých cizích chlapů a přitom mně něco hezkého hřálo u srdíčka, snažil jsem se, aby na mně nebylo nic vidět a tak jsem zbořil nos do limonády (pivo jsem tehdá ještě nesměl)

Když jsme dojedli, poděkoval jsem za oběd, i když trochu pozdější a začal se s tou nesourodou dvojicí loučit, byla neděle pozdní odpoledne a já musel být doma včas, jinak by mně maminka příště na žádné trempování nepustila a to jsem nemohl dopustit, prázdniny byly za čtrnáct dní a za tak krátkou dobu maminka neodpustí pozdní návrat, to mně bylo jasné. Při loučení mně ti dva vysvětlili, že i když nosí flinty a mají lovecký průkaz ve skutečnosti vůbec neloví naposledy stříleli před rokem na střelnici při nějaké soutěži a flinty nosí, že se to k nim hodí, a nikdo se blbě nevyptává, co dělají celé dny a noci po lesích. Když jsem si kupoval jízdenku na vlak, byla v báglu zastrčená obálka v ní krátký dopis od Fricka, že mně děkují za pomoc, aby jim dal vědět, kdy zase do těch kopců přijedu, že mně opět vezmou do party, když budu o to stát, pod zpáteční adresou bylo PS. A tam bylo dopsáno - tady je odměna za Tvoji pomoc, přijmi ji, opravdu sis to zasloužil a k dopisu byly přiloženy dvě stokoruny, to bylo víc jak moje kapesné na měsíc. S těmito velkými chlapy (velkými duchem, Fricek i vzrůstem) jsem se už nikdy nesetkal, kam se vytratili nevím, přišlo 21. Srpna 1968

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.