Historia magistra vitae

Dlouhý vandr

2. února 2016 v 21:26 |  Trempská odysea

Tři hodiny se plahočím těžko schůdným terénem a cíl mé cesty je ještě dost daleko. Procházím mladým lesem po úzké místy kamenité, místy blátivé cestě kde se musím vyhýbat hlubokým kalužím, která už hodnou chvíli stoupá jako by mněla vést do nebe. Pomalu dostávám hlad, ale chci se zastavit až u křížku na rozcestí a najíst se ve stínu staré lípy, kde zvou k posezení ploché velké kameny. Procházím kolem dávno opuštěného lomu a napadá mně, abych se tam podíval.

U vjezdu do lomu se zájmem prohlížím zbytky muzeální drtičky kamene, moc se nezachovalo pouze věž vystavěna z kamene spojovaného cementovou maltou a zkorodovanou armaturou. Přemýšlím, jak do drtičky dopravovali kámen, protože tady je pouze malý prostor hned u vjezdu, poté cesta prochází mezi dvěma vysokými stěnami do vlastní těžební jámy s jezírkem uprostřed, v němž je úžasně čirá voda kde ale krom několika čolků jsem jiného živého tvora nenašel. Vzal jsem si jeden červený a černý oblázek a vydal se dál.

Nechce se mně obcházet malé návrší a tak mířím přes jeho vrchol na druhou stranu. Asi v půli stoupání ta na malém travnatém paloučku narazím na malého kolouška, zřejmě jsem vyrušil a srna jak ji velí pud, malého zanechala snažíc se odlákat škodnou, nezná mně a tak jsem tou škodnou já. Raději k malému nepřibližuji a obcházím ho velkým obloukem. Matka mně určitě někde ve skrytu pozoruje a chvěje se strachy o malého, až se vzdálím, okamžitě k němu přispěchá, inu jako každá máma. Pomalu se ztrácím v prorostu, náprstníku, který je tady skutečně vysoký a tak se musím dívat na vysokou borovici, abych neztratil směr, když v porostu náprstníku musím jít chvílemi jakousi proláklinou, že v něm zcela zmizím. Proláklinou dojdu k bunkru, který byl, vybudován v r. 1938 Kolik usilovné práce zde muselo být vykonáno pro obranu vlasti a zbytečně, zrada velmocí Francie s Británií udělala konec všem nadějím. Smutný úsek našich dějin, jen co je pravda.

Je úžasné jak, na malém prostoru se náhle změní tvářnost krajiny, stačilo přejít návrší a jsem hned v jiném kraji, zdalipak i jinde ve světě se na tak malém území změní několikrát krajina jako u nás, na to odpověď nemám. Jsem sotva dvě hodiny chůze od kamenolomu, kde se těžil vápenec a najednou přede mnou stojí znělcový suk, zjevil se tak náhle, že bych do něho málem narazil a o kousek dál je vidět pískovcové skály a hned v té první je vidět rudohnědý pruh pískovce, možná s příměsí železa. Při okraji cesty se objevuje kapraď žebrolistá, o té vím, že je v našich zeměpisných šířkách méně častá a blíže k pískovcovým skalám roste sedmikvítek, drobná kytička, která nezaujme ani barvou, ani tvarem, ale má vždy sedm okvětních lístků.

Usednu na kus ulomeného stromu dopřát si trošku odpočinku, Zapálím si cigáro a rozhlížím se kolem, tu si všimnu, jak se hovnivál snaží uválet tu svou kuličku na nějaké příhodné místo, aby do ní mohl naklást svá vajíčka. Chvíli ho sleduji, když mně něco dost bolestivě kousne. Reaguji snad jako každý a hned strkám ruku pod košili, nahmatávám něco tvrdého, a když to něco tvrdé vytáhnu, mám mezi prsty velkého rezavého mravence. Teprve pak se podívám na druhou stranu padlého kusu kmene a vidím, že jsem udělal nerozumnou věc a usadil se hned vedle mravenčí dálnice, po které běhali tam a zpět snad sovky mravenců a několik jich pobíhalo kolem jako nějací šéfové a ještě dál od dálnice byly další, ale ty pobíhali jakoby bez cíle. Asi mravenčí policie a takový zrzatý mravenčí policajt se mně zakousl do břicha. Ale je to lepší než kdyby se do mě pustila vosa, to jsem už také okusil. To když jsem jednou šel kamarádovi dělat do lesa dříví na otop, tak jsem kácel revírním označené stromy, jeden padl rovnou do vosího hnízda, o kterém jsem nevěděl. Ze země vyletělo tolik vos, že se téměř setmělo, alespoň pro mne, zahodil jsem nastartovanou pilu a ani na kamaráda nezavolal, jak jsem upaloval co nejrychleji, co nejdál. Dostal jsem čtyři žihadla, ale asi by jich bylo mnohem víc, kdyby se neobjevil malý zabahněný rybníček, do kterého jsem skočil. Po chvíli jsem vylezl celý od bahna a vydal se zpět za kamarádem. Když jsme se setkali, on se smál, až se za břich popadal a nebyl poštípaný. Když se dosmál tak mně povídal, že jsem na něho zařval, on se lekl, že na něj padá strom, ale viděl, že strom je už na zemi a já mizím v lese šíleně rychle, a teprve potom si všiml vos, ale všecky letěli za mnou a on jen v klidu počkal, až se vrátím. Smál se prý tomu, jak vypadám, ve vlasech jsem mněl ještě zbytky žabince, oteklou tvář a rty veliké jak rodilý černoch, byl jsem jak docela správné strašidlo. Teď mně kousl jen mravenec a já byl rád, že jen on.

Bylo po poledni a já byl ještě dost daleko cíle, začínalo být dusno a sluníčko už nehřálo, ale pálilo, ptačí veselé cvrlikání se změnilo v utichající bojázlivé trylky kterých se ozývalo čím dál méně i přes zdánlivě modrou oblohu to věštilo blížící se bouřku. Tou modrou oblohou se člověk nesmí nechat zmást, při pozorném pohledu do dálav je vidět zvláštní opar, který na horizontu dostává šedobílou barvu, dnes se to lehce zamění se smogem, ale i tak je mezi těmi barevnými odstíny rozdíl. Když se takový opar objeví, je otázkou času kdy se přižene bouřka, to závisí na rychlosti proudění vzduchu. Mněl jsem obavy, že dnes k cíli své cesty suchý nedojdu a tak jsem se rozhlížel po nějakém ukrytu před blížící se bouřkou a také abych tam případně mohl přespat, pokud by pršelo déle. Nic vhodného jsem neviděl a tak jsem se raději otočil zpátky k pískovcovým skalám, kde se obvykle dá vyhledat nějaký převis nebo alespoň malý výklenek kde se dá přečkat bouřka v suchu.

Ještě než dojdu do skal, ztichne celý les včetně hmyzu i ptáčků a objeví se na jihozápadě malíčky nenápadný mráček a sluníčko, připaluje s ještě větší vervou, jako by tam někdo přiložil. Ale to se neděje, to jen vodní páry v ovzduší utvořili příkrov pod kterým je, omezen pohyb vzduchu a tak vzniká podobný efekt jako ve skleníku, to už jsou neklamné známky blížící se bouřky. Konečně ve skalách, teď ještě co nejdříve nalézt dostačující úkryt a bouřka může klidně přijít. Pořádnou bouřku pod skalním převisem mám velmi rád, působí na moje emoce kladnou silou, to neumím vysvětlit, ale je mi v té chvíli velice dobře. Kdyby se také našel nějaký potůček, to by nemělo chybu, Vstupuju do skalní rozsedliny, tady musí být z jara dost vlhko a chladno, myslím si, když prohlížím skalní stěny porostlé bujným mechem. Po chvíli hledání nacházím skalní převis tak pro dva a docela dobře položený, v jeho druhé části je sice malá trhlina ve skále, ale to nikterak nevadí. Ještě nasbírat trochu suchých kousků dřeva, kterého se po zemi v okolí válí víc než dost, nanosit na okraj převisu a může přijít bouřka. Než jsem to vše udělal, obloha dostala šedavě černou barvu, vše ztichlo ani lísteček se nepohnul. Jediný zvuk vydával maličký ohýnek, jak žárem praskaly větvičky. Dlouho se nic nedělo, jen vzduch jakoby těžkl a houstl, ale na další cestu se mně nechtělo, vše říkalo, že je to pouze otázka času než začne pořádná mela, a navíc se už připozdívalo, tak kam bych už dál šel.

Dusno vydrželo, do pozdního večera a každý rychlejší znamenal námahu a pocení po celém těle. Obloha s přibývajícím večerem tmavla víc a víc až se zdála být úplně černá a na obzoru se objevovaly první vzdálené blesky. To nevypadalo na letní bouřku, která nejdéle do hodiny odezní a pak vzduch zavoní ozonem, tohle vypadalo na pěkný mazec, ještě, že převis který jsem našel, je k předpokládanému směru větru otočen bokem jinak by do něj vítr nahnal déšť a bylo po spaní v suchu. Ač vlhká strž, ale tento převis byl dobrých padesát metrů nad terénem a obrácen k jihu, takže byla na zemi vrstva suchého písku a trochu zalétnuvšího se listí, dobré místo na spaní i na více nocí. Ještě jsem slezl po příkrém svahu k maličkému potůčku, spíše stružce abych se opláchl jen, co to půjde a nabal si trochu vody. Se setměním se blýskalo stále víc a také doléhalo tlumené hřmění a přišel první nevinný závan větru, věděl jsem, že na chvilku ustane před daleko silnějším bouřkovým větrem, který sebou už bouřku skutečně přinese.

Značně se zešeřilo, když po počátečním váhavém pofukování přišel první silný závan větru a setmělou oblohu proťal blesk až k zemi následován silným zahřměním, vítr ještě zesílil, k zemi se spustil prudký déšť s kroupami. Obloha vypadala jako by se rozsvěcelo a zhášelo stovky světel v nepřetržitém sledu a mezi skalami se dunění hromu ozvěnou několikrát vracelo, že to vypadalo, že jsem někde v tunelu a kolem projíždí nekonečný vlak. Jak dlouho to peklo trvalo, nemám představu a přesto že jsem od mala při bouřce rád někde v přírodě, tentokrát jsem pocítil i trochu strach. Bouřka se přehnala, ale lijavec nepřestával a já si u dohasínajícího ohýnku liboval, že jsem včas našel úkryt a teď jsem hezky v suchu.

Za hukotu deště, nebylo to nějaké šumění májového deštíčku jsem usnul. Probudil mě rachot vrátivší se bouřky, možná, že přišla další, to nevím, ale byla nejméně stejně prudká a o hodně delší jak ta prvá. Se svítáním se vše uklidnilo, ale na spánek už nebylo ani pomyšlení a také se značně ochladilo. Rozdělal jsem tedy ohýnek, uvařil kávičku a pojedl před další cestou, z pukliny stropu skály vytékal čůrek vody a tak jsem se také omyl. Pak zahladil stopy mé přítomnosti a vydal se na cestu. Kousek jsem se chtěl vrátit na původní směr, ale stružka se změnila v široký dravý potok, který se nedal nikde přebrodit a jsem se musel jít těžko schůdným lesem k východu z rokliny, naštěstí nebyl daleko. Po chvíli chůze vidím, že tudy dál nedojdu, vstup do rokliny by zavalen sesutým kusem skály promýcený s rozlámanými stromy, které strhl sebou, jen voda si našla nějakou cestičku z rokle.

Obloha byla opět modrá, ale tady byl dosud stín, sem sluníčko zasvítí až po desáté, ale bude hezký den, jenže mně teď čeká cesta roklí nevím jak daleko než se vyhrabu ven. Jdu proti vodě a hledám náznak nějaké cesty, který nenacházím, a najednou voda zmizela v zemi a rokle se dost zužuje. To není dobré, říkám si a vydávám se do těsné blízkosti skal.

Po hodné chvíli najdu místo kudy bych mohl prolézt mezi skalami nahoru a tak se začnu šplhat, chvílemi se skály k sobě přibližují natolik, že mám problém se protáhnout, někdy se téměř plazím, ale stále to směrem vzhůru jde a tak lezu a lezu. Konečně jsem venku a mám docela velký hlad, podívám se od rána poprvé na hodinky a vidím, že je téměř sobotní poledne a své do krve odřené koleno, asi od nějaké skály jak jsem tam prolézal, no někde to omyju a bude to dobré, je to jen povrchová odřenina a ani to nebolí, jen blbě pálí. Ruce mám taky špinavé a hlad je nejlepší kuchař tak hygiena musí posečkat, jen kdyby ty ruce s chlebem viděla maminka, to by bylo kázání o žloutence a všem na co by si vzpomněla a že je toho dost to znám a také vím, že bych na hlad raději zapomněl.

Proplétám stezkou dál mezi skalami, která mně svedla ze zamýšleného směru, což si uvědomím, až když mně sluníčko dost dlouho hřeje do zad, podle toho že je odpoledne jdu na severovýchod a do nejbližší vesnice je to pěkný flák cesty tak tedy musím šlapat, než zavřou obchod, chleba jsem snědl, a z báglu na mně kouká malý kousek sýra a hořké čokolády, to na večeři nevydá a snídaně by byla ze vzduchu s vodou a na to zrovínka nemám chuť. Přesto, že oproti včera není tak dusno a horko je cesta dost namáhavá protože jsem, dosud nenarazil na nějakou cestu, jen travou zarostlé traktorem vyježděné koleje při stahování dřeva. Sluníčko sice na své pouti už dost postoupilo, ale ještě je dost vysoko když vyjdu na okraj lesa a vidím pod kopcem trochu vlevo vesničku s kostelíčkem, ke které jsem podle mapy mněl dojít, ale o několik hodin dříve, díky zavalenému východu z rokle jsem se odchýlil od cesty a vesnici téměř obešel. Není tak zle, protože není tolik hodin a obchod spíše obchůdek bude mít ještě otevřeno, hospoda tu bude otevřená zcela jistě.

Obstarám, vše potřebné v místní hospodě nevaří a na salám s cibulí nejsem zvědavý, tak dám jedno pivko a mažu dál znova do lesa. Cestou potkám hajného a ten vida mně s báglem na zádech je hned zvědavý odkud a kam jdu. Tak mu ve zkratce povím o roklině, události v ní a jak jsem se plahočil, on na to povídá, že jsem mněl při té bouřce kliku, že se mně nic nestalo. Odvětím, že to není poprvé a pod dobře zvoleným převisem se cítím před úderem blesku v bezpečí. On na to, nejde o bouřku pod převisem, ale o to že mně nezastihla dřív než, jsem tam dorazil, v lese a na volném prostranství je velice nebezpečná nejen pro riziko úderu blesku, ale jak jsem sám viděl, co to dokáže udělat za paseku v lese. Povím tedy, od kdy jsem o blížící bouřce věděl a jak jsem jednal a ještě něco o náprstníku, kapradi žebrolisté a on, že když tak tyto věci znám, abych se přidal k nim. Ke komu se jako mám přidat? No víš, já mám na starosti dobrovolný strážce přírody, a takový jako já, že velice potřebuje. Je to nově zaregistrovaná chráněnka a vše se teprve rozbíhá.

Na to jsem neodpověděl, a hajný jako by tušil můj vnitřní boj, pokračuje, zítra před svítáním jdu na lov, ale jen s fotoaparátem, na paseku pod rozcestím u buku se chodí pást daňci, pojď se podívat se mnou, teda pokud Ti nevadí, že budeme vstávat ve tři ráno. No to nevadí, ale kde se sejdeme.

Proč bychom se mněli někde scházet, když chceš jít tak holt dneska budeš spát u nás na hájence a ráno Tě vzbudím, nasnídáme se a vyrazíme.

Možnost pozorovat daňky byla příliš lákavá než abych odmítl, ale na druhé straně, jsem na vandru a spát někde v domě se mně trempovi zrovna dvakrát nechtělo, my řádní trempové chodíme do přírody a také tam spíme, nějaký dům to není pro nás, ale tentokrát jsem podlehl, nebylo jiné řešení jinak bych starého hajného urazil a na Daňky bych mohl zapomenout, copak vím kde je ta paseka

a rozcestí u buku? Na mapě takový název není a tak je tedy pouze užíván mezi lesníky a dělníky v lese, stejně jako u nás

Ještě za tmy se vydáváme na cestu, podle rychlé chůze je znát, že hajný cestu bezpečně zná, já stále pokukuji vzhůru a hledám mezi stromy světlý pruh oblohy abych, alespoň podle toho poznal, kudy cesta vede a tak hajnému sotva stačím. Po chvíli odbočíme z hlavní cesty na dost úzkou pěšinu a tady už nevidím vůbec nic, zakopávám o kořeny smrků a hajný nezpomaluje, tak jsem se neustálým popobíháním docela zapotil. Právě ho několika kroky poklusu dobíhám, když zastaví a já docela slušně narazím na jeho mohutná záda, chci se omluvit, ale on mně dá lehce ruku na ústa, tomu rozumím, že mám být zticha, jenom nechápu, jak mohl v té tmě tak rychle a přesně mně zakrýt ústa, jako by na mně viděl. Tiše zašeptal abych, opatrně našlapoval a rukou se dotýkal jeho zad, že za moment jsme na místě. Tady už i on velice opatrně našlapuje a váží každý krok. Tak jdeme asi deset minut, když se před námi objeví rozlehlá paseka ozářená měsícem, která se pomocí ranní rosy zdála jakoby, byla ze stříbra. Hajný ukázal na posed a bez okolků na něj vylezl, proti měsíčním svitem ozářené obloze vypadal jak přízrak, který mně kyne rukou, ať lezu za ním. Když jsem vylezl k němu na posed, podal mně dalekohled a ukázal na opačný konec paseky. Když jsem si dalekohled zaostřil a podíval se směrem, kam ukazoval, uviděl jsem na stříbrné pasece několik tmavých skvrn, které se pomalu pohybovaly, víc jsem nerozeznal. Hajný se ke mně naklonil a zašeptal, teď si můžeme zakouřit, vítr jde proti nám a do rozbřesku je asi dvacet minut, to teprve něco uvidíš, dalekohled si zatím ponechej, mám sebou ještě jeden a vyndal si fajfku, sklonil se za okraj posedu a zapálil si, já učinil totéž, ale pouze s cigaretou. Když jsem dokouřil, ukázal na plechovku, abych tam dal vajgla, on po chvilce do plechovky vysypal popel z fajfky, vše pečlivě uklidil, plechovku uzavřel a dal do větší a tu také uzavřel a vše zabalil do přední kapsy batohu.

Mezi tím obloha ztmavla, měsíc se ztratil a hvězd na nebi kvapem ubývalo, předzvěst svítání. Mlčky sedíme, mlčky se každý zabýváme svými myšlenkami, přitom cítím zvláštní napětí a mám pocit jako by do mě vstupovala podivná energie, ač je tma, že nevidím na špičku nosu, kolem mě se rozprostřelo zlatavé světlo, které nehřálo ani nezáblo a bylo velice příjemné. Zhostil se mně nádherný pocit klidu a míru doslova duševní slasti, přitom jsem mněl velice zostřené vnímaní. Tu mně hajný lehce poklepal na rameno a ukázal k východu a světlo zmizelo, bylo mně moc smutno, že světlo a spolu sním, skončilo. Tehdy jsem to nechápal, ale dnes vím, že jsem se dotkl vnímání jiné reality, říká se tomu také jiné dimenze. Za to jsem byl vzápětí odměněn překrásnou podívanou, zprvu se objevil růžový nádech na černé obloze. Chvíli se nic nedělo a pak obloha doslova explodovala oranžovou září, která se šířila rychle po obloze, a v té záři se vypínal skalnatý kopec, kterého barva se měnila z černé na temně modrou, pak se postupně barva měnila, temně modrý vrchol byl olemován růžovou barvou, která postupně vytlačovala temnou modř.

Tu na špici nejvyšší skály na vrcholu kopce se objevilo rudé světlo, které se rychle zvětšovalo. Nešlo o žádné UFO jen, vycházející slunce rozehrálo své barevné kouzla. Teprve teď jsem pochopil pravý smysl proč dávno zaniklé národy Egypta, Sumeru, Inků a ostatní uctívaly slunce a význam pyramid po celém světě, kterýžto jsem postupem času doplňoval o mnohé překvapující poznatky. Teď k pyramidám jen řeknu tolik, že je nevystavěli faraoni jako své posmrtné příbytky, pouze je renovovali

Mezitím se téměř rozednilo a na pasece se popásalo stádo daňků více jak dvaceti kusů, jeden samec s mohutným parožím se však nepásl, stál jak vytesaný z kamene natočen mírně proti větru, jen občas pomalu pohnul hlavou, jak vartoval případné nebezpečí. Nemohl jsem odtrhnout oči od té nevšední podívané a hajný jen fotil, ani nemám představu, kolik obrázků udělal, když tu samec, který hlídkoval, bezpečí svého stáda vydal zvuk podobný psího štěknutí a stádo mžikem zmizelo v lese. Co bylo příčinou toho úprku, ani hajný nevěděl, řekl jen, něčeho se lekli, a pro dnešek je po parádě, můžeme jít domů.

Nezbylo nic jiného, tady dnes daňky neuvidíme, vydali jsme se na cestu zpět a znovu jsem přemýšlel o jistotě hajného při tak rychlé chůzi za tmy, že ani jednou neškobrtl, to jsem nechápal. Když jsem si na hájence začal brát bágl hajný na mně, proč tolik spěchám, když mám dovolenou. Nespěchám, ale nechci déle zdržovat od práce. No pravil hm zdržovat?

Nezdržel jsi mně ani minutu aspoň jsem nešel sám a navíc, zítra bys nám mohl pomoc, kdybys chtěl, budeme zavážet seno do krmelců, ať to máme připravený na zimu hezky v klidu, když to uschlo a je tak pěkné počasí a pojedeme do míst, kde tě přepadla ta bouřka. Na to mně nalákal, jako by četl moje myšlenky. Zůstal jsem, než si udělal svůj úřad, v naší zemi si potrpíme, na obrovské množství zbytečných statistik jen mně schází, statistika o statistikách, aby bylo vidět, kolik zbytečných statistik se vede.

Zatím jsem šel na kopec za vesnicí, kde se mněli podle mapy nalézat zbytky zapomenutého hrádku, z něhož jsem našel jenom zbytky základů, ani nevím proč, jsem si udělal náčrtek s přibližnými rozměry, ani nevím proč, až o mnoho let později jsem náčrtek objevil ve svých pokladech (to už jsem studoval utajovanou historii) a jak jej prohlížím, vidím, že půdorys zbytků základů hrádku je totožný se stavitelskými znaky svobodných zednářů jakoby roubovaný na mnohem starší Keltskou stavbu.

Scházím dolů druhou stranou, kudy nevede žádná cestička a jak obcházím hustý porost ostruži, vidím v kamenné stěně asi dva metry nad zemí otvor, chci se podívat, zda je dost veliký, aby se do něj člověk mohl ukrýt před deštěm, po čtyřech vsunu hlavu do otvoru, ale moc toho nevidím, tak se pomaloučku posouvám dál, když ruku sáhnu do něčeho mělkého a páchnoucího, kousek couvnu a druhou rukou nahmatám maličkou baterku, kterou občas nosím a rozsvěcím. Překvapila mně velikost skalní dutiny a největší překvapení čekalo u stropu, když tam dopadlo světlo baterky, spatřil jsem strop pokrytý netopýry, teď mně svitlo, že jsem si sáhl do jejich trusu. Co nejrychleji jsem se vysoukal zpět a pokud možno nejlépe si očistil ruku travou a zamířil k malé tůňce, abych se omyl.

Do hájenky jsem přišel až v pozdním odpoledni, velice pečlivě omýval ruce v teplé vodě a o netopýrech povídám hajnému, on se zamyslel a řekl, ve staré šachtě, kde se kdysi těžilo snad stříbro, netopýři jsou ale o těchto nevím, neslyšel jsem také, že by do té díry někdo lezl, pak sáhne do jedné skříňky vytáhne láhev, když ji odzátkuje pokračuje, ukaž ruce a poleje mně je tekutinou z té láhve, cítím slivovici, ale než stačím něco říct, držím nalitou sklenku a on pokračuje, a tu si vypij se mnou na zdraví, nechci slyšet, že slivovice je na ruce škoda, tu mám od bratra z Moravy a má 60 % tak je to dobrá dezinfekce na ty ruce, oni netopýři přenášej mraky nemocí a ty jsi sáhl do jejich hoven, tak to jinak nejde.

Večer jsme zašli na pivo do místní hospody, kde nás už očekávaly, tři muži v lesnických uniformách. Po pozdravu se mne jal hajný představit. To je on jak jsem vám v poledne povídal, na to že nemá lesnickou školu, lesu rozumí až se nestačím divit, jo a dneska našel v té díře nad úvozem zimoviště netopýrů, padlo na to půl litru bráchovi slivovice. Co koukáte, jsme střízlivý, musel jsem mu dezinfikovat ruce, jak tam lezl, sáhl si do jejich hoven.

Jeden se na mně obráti, měl šedé vlasy a dlouhý plnovous jak Krakonoš a z jeho obličeje byly vidět jen oči které, svítily jak dvě lampičky, usmál se a při podání ruky řekl jsem Vašek, tenhle pupkáč je Josef a ten je Martin, říkej nám jménem, na oficiality si nepotrpíme, a vítám tě mezi námi. Byl na mně asi děsný pohled, protože se všichni rozesmáli a Vašek povídá, nekoukej jak vyvoraná myš, tady máš odznak a průkaz, tady to podepiš a ode dneška patříš k nám a jsi dobrovolný strážce přírody, něco jako lesní stráž, ale beze zbraně, to by jsi musel protrpět dvě školeni, a myslivecké zkoušky a pro začátek ti jedno školení stačí. Než jsem se stačil rozkoukat, stal se ze mě strážce přírody.

Po probuzení jsem šel pomoct hajnému obstarat koně a musím uznat, že jsem mněl trošku strach když jsem jednoho hřebelcoval u zadní části těla, co kdyby mně nakopl, myslel jsem si, ale nedal jsem to na sobě znát a řádně vyhřebelcovat koně je pěkná fuška. Když bylo hotovo, tak hajný řekl, koukal jsem, že máš plný kalhoty, ale nedivím se, pokud nemáš s koňmi žádné zkušenosti je to normální a jdeme se nasnídat, víc o mém strachu nemluvil. Dodnes ve vzpomínkách obdivuji, jak se vyznal v lidech a jeho umění komunikovat a zaujmout.

Naložily jsme seno, sedli na kozlík a vyrazili ke vzdálenému seníku. Hned za vesnicí jsme sjeli na polní cestu směrem, kde jsem si sáhl do netopýřího trusu, nedobrá vzpomínka, ale skalám se hajný obloukem vyhnul. Vedl koně po travnaté lesní cestě podél potoka kde se místy objevovat náprstník stále míně do kopce, když jsme dojely na rozcestí, uviděly tu spoušť, kterou tady poslední bouře zanechala. Z velké plochy vzrostlého lesa byla jen neskladná hromada vyvrácených a polámaných stromů. Hajný zastavil koně a jen hlesnul, lehlo dobrých dvacet hektarů víc jak letošní těžba. Až se vrátíme, musím nechat okamžitě zastavit veškeré práce a nahnat sen všechny těžaře a ještě požádat okolní polesí o pomoc, nebo se do toho dá kůrovec a bude zle. Tam kde jsi spal, se nedostaneme ani za měsíc co toho je, štěstí, že směrem k seníku to nefouklo, vezli bychom to zpátky a my mněli další práci navíc na kterou teď nebude čas. Za celou cestu domů téměř nepromluvil: To bylo vyjma toho, když jsme byli na číhané jedinkrát za celých deset let a na číhanou jsme chodili s foťákem, sice vždy mněl pušku sebou, ale nikdy jsem ho neviděl vystřelit, tak si myslím, že sebou nenosil ani náboje a pušku nosil jako dekoraci k myslivecké uniformně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.