Historia magistra vitae

Dynastie Merovejců část druhá

20. února 2016 v 19:37 |  Historie

Kmen ve vyhnanství

Samotní Merovejci o sobě tvrdili, že pocházeli ze starobylé Tróje. Podle "Dokumentů z převorství" byl rodokmen Merovejců starší, bylo ho možné vystopovat až ke Starému zákonu. Konkrétně k jednomu z dvanácti kmenů starobylého Izraele, kmenu Benjamínově. Podle Roberta Gravese byl například Benjamínovi zasvěcen 23. 12.- Dagobertův svátek. Mezi třemi rodovými klany, které tvořily Benjamínův kmen, byl Achiramův klan, který se mohl nějakým záhadným způsobem týkat Chírama, zakladatele Šalamounova chrámu a ústřední postavy zednářské tradice. Po příchodu 12 kmenů do země zaslíbené pod vedením Mojžíše získal Benjamínův kmen území, které se později stalo posvátným městem Jeruzalém. Jeruzalém byl dokonce ještě před tím, než se stal hlavním městem Davida a Šalamouna, přidělený prvorozeným právem příslušníkům Benjamínova kmene. Kvůli velké křivdě spáchané členy Benjamínova kmene( přepadení Levita a znásilnění jeho konkubíny na území B. k.) došlo ke krvavé řeži mezi Benjamínovci a ostatními 11 kmeny. Během nepřátelských bojů proklely tyto kmeny každého, kdo by dal svou dceru Benjamínci. Když však válka skončí a Benjamínci jsou prakticky vyhlazeni, vítězní Izraelité litují své kletby, kterou ovšem nemohou vzít zpět. Proto odchází většina zbylých do vyhnanství, pravděpodobně do Řecka, do centrální části Peloponéského poloostrova do Arkádie, tam se údajně propojili s arkádijským královským rodem. Traduje se, že před nástupem křesťanské éry se přesunuli nahoru k Dunaji a Rýnu, uzavírali sňatky s určitými germánskými kmeny a nakonec zplodili sálské Franky- bezprostřední předky Merovejců. Podle " Dokumentů z převorství" tedy Merovejci pocházeli, přes Arkádii, z Benjamínova kmene. Jsou tedy semitského nebo izraelitského původu. A pokud byl Jeruzalém opravdu dědičným právem prvorozeného z Benjamínců, požadoval potom Godefroi z Bouillonu- postupující vpřed ke Svatému městu- navrácení svého starobylého a právoplatného dědictví. V každém případě existuje další důkaz, kromě mytologie, který naznačuje stěhování Židů do Arkádie. Ve starověku vládl oblasti známé jako Arkádie mocný vojenský stát Sparta. Sparťané vstřebali většinu starší arkadijské kultury. Při dosažení mužství připisovali Sparťané, stejně jako Merovejci, zvláštní magický význam svým vlasům, které jako Merovejci, nosili dlouhé. Podle odborníků symbolizovala délka vlasů jejich fyzickou sílu a stala se posvátným symbolem. Vyplenění Jeruzaléma v roce 70. n. l. a zničení jeruzalémského chrámu podnítilo hromadný odchod Židů ze Svaté země. Města v jižní Francii, například Arles, Lunel a Narbonne, poskytovala zhruba ve stejné době útočiště židovským uprchlíkům. Ale přitom příchod Židů do Evropy probíhal již od doby před křesťanskou érou.

Palestina v Ježíšově době

Palestina byla v 1. st. velice problematickým koutem světa. Svatou zemi stíhaly po nějakou dobu dynastické spory, bratrovražedné boje a příležitostné války v plném rozsahu. Více než půlstoletí před narozením Ježíše dobyla Palestinu Ptolemaiova vojska a země upadla pod římskou nadvládu. Řím vytvořil linii stínových králů, kteří vládli pod jeho záštitou. Tuto královskou linii tvořil rod Héródů- a to nebyli Židé, ale Arabové. V roce 6. n. l. se situace zkomplikovala. V tomto roce byla země správně rozčleněna do dvou provincií- Judeji a Galileji. Héródes Antipás se stal králem v Galileji. Judea podléhala přímé římské nadvládě a spravoval ji římský prokurátor se sídlem v Caesareji. Římský režim byl brutální a autokratický. Když získal přímou vládu nad Judeou, nechal ukřižovat více než tři tisíce povstalců. Život se nezlepšil ani za římského prokurátora Piláta Pontského, který v Judeji vládl v letech 26 až 36 n. l. Na rozdíl od biblických portrétů jeho osobnosti existují záznamy , podle kterých byl Pilát krutý a zkorumpovaný muž, který ve zvěrstvech svého předchůdce nejen pokračoval, ale dále je stupňoval. Evangelijní vyprávění naznačují, že obyvatelé Judeji byli mírní a smíření se svým osudem. Ve skutečnosti byl však smířený jen málokdo a mnozí byli naprosto opačného názoru. Židé se v tehdejší Svaté zemi volně rozčlenili do několika sekt a podsekt. Byli zde například saducejové- malá, ale zámožná třída, která vlastnila půdu a popouzela své krajany určitou spoluprací s Římany. Byli zde farizejové- progresivní skupina, která do judaismu vnesla mnoho reforem a i přes nelichotivý obraz v evangeliích se postavila proti Římanům, i když opozice převážně pasivní. Byli zde také essejci- východně a mysticky orientovaná sekta, jejíž učení bylo mnohem trvalejší a vlivnější, než je obecně uznáváno a předpokládáno. A je také zapotřebí citovat nazorejské nebo nazarejské- označení, které se používalo pro Ježíše a jeho následovníky. Původní řecké znění bible skutečně odkazuje k Ježíšovi jako " Ježíši Nazarejskému"- což je chybně převáděno jako " Ježíš z Nazaretu". " Nazarejský" je, stručně řečeno, specificky sektářské slovo a nemá s Nazaretem nic společného. Když v roce 6. n. l. získal Řím přímou nadvládu nad Judeou, sestavil Juda Galilejský vysoce bojovnou revoluční skupinu, která podle všeho zahrnovala jak farizeje, tak essejce. Toto uskupení vešlo ve známost jako zéloti . Jejich činnost zformovala pravděpodobně to nejdůležitější politické pozadí, na němž se Ježíšovo drama odehrálo. Kolem roku 44 svou činnost zesílili a vyvrcholení nastalo v roce 66 n. l., kdy se celá Judea vzbouřila v organizovaném povstání proti Římu. Byl to bezvýchodný, houževnatý, ale rozhodně marný konflikt. Dohrou povstání v Judeji se stal hromadný exodus Židů ze Svaté země. V roce 135 n. l. císař Hadrianus vyhlásil, že všichni Židé budou ze zákona vyhnáni z Judeji, a tak vlastně Jeruzalém proměnil v římské město. Byl přejmenován na Aelia Capitolina. Ježíšův život zahrnoval prvních třicet pět let nepokojů, které se táhly celých 140 let. Tak vznikly psychologické a kulturní doplňky, které se připojí k jakémukoli trvalému odporu proti dobyvateli. Jedním z těchto doplňků byla víra a touha po Spasiteli, který svůj lid vyvede z tyranova područí. Pouze díky historické a sémantické náhodě se stalo, že se tento pojem začal používat specificky a výhradně ve spojení s Ježíšem. Ježíšovi současníci nikdy nepovažovali žádného spasitele za božského. Řecké slovo pro spasitele je "Christ" nebo "Christos". Tento výraz znamenal v hebrejštině i řečtině "ten pomazaný" a obecně odkazoval ke králi. Když tedy byl David ve Starém zákoně pomazaný král, stal se logicky "Mesiášem" nebo " Kristem". Každý další židovský král z Davidova rodu byl označován stejně. Pojem " Mesiáš" tedy rozhodně nevyjadřoval nic božského.

Historie evangelií

Moderní učenci jednomyslně tvrdí, že evangelia nepochází z Ježíšovy doby. Většina z nich je datuje do období mezi dvěma hlavními povstáními v Judeji (66 až 74 n. l. a 132 až 135 n. l.) ačkoliv se téměř jistě zakládají na dřívějších líčeních. Za nejranější je již tradičně považováno Markovo, které vzniklo během povstání v letech 66 až 74 n. l., nebo krátce poté. Pokud se ovšem Marek narodil v Jeruzalémě, jeho evangelium- jak prohlašuje Klémens Alexandrejský, bylo sepsáno v Římě a adresováno řecko-římskému posluchačstvu. Aby zajistil záchranu svému poselství, byl povinen zprostit Římany veškeré viny za Ježíšovu smrt- očistit tehdejší režim a vinit z Mesiášovy smrti některé Židy. Tento nápad využili nejen autoři dalších evangelií, ale také Samotná raná křesťanská církev. Lukášovo evangelium badatelé datují do doby kolem roku 80 n. l. Lukáš byl podle všeho řecký lékař, který své dílo vytvořil pro vysoce postaveného římského úředníka v Caesareji, římském hlavním městě Palestiny. V době vzniku Matoušova evangelia- přibližně kolem roku 85 n. l., bylo toto přenesení viny přijímáno jako daná skutečnost a nikdo je nijak nezpochybňoval. Více než polovina Matoušova evangelia pochází ve skutečnosti od Marka, i když jeho původním jazykem byla řečtina a odráží především řecké prostředí. Máme pocit, že autor byl Žid, dost možná utečenec z Palestiny. Nesmíme jej zaměňovat s apoštolem Matoušem, který žil mnohem dříve a pravděpodobně uměl jen aramejsky. Evangelia Marka, Lukáše a Matouše jsou souhrnně označovaná jako " synoptická evangelia", což znamená, že jsou " shodná" nebo " jednoho pohledu". To je odlišuje od Janova evangelia, které prozrazuje podstatně odlišný původ. O autorovi čtvrtého evangelia nevíme nic. S výjimkou Jana Křtitele se v samotném evangeliu jméno Jan vůbec neuvádí a připisování tohoto evangelia muži jménem Jan je obecně přijímáno jako pozdější tradice. Čtvrté evangelium vzniklo jako poslední kolem roku 100 n. l. v okolí řeckého města Efez. Text je rozhodně mnohem mystičtěji laděn než u ostatních evangelií a obsah se také liší. Janovo evangelium je zřejmě i přes svůj pozdní vznik ze všech čtyř evangelií nejspolehlivější a historicky nejpřesnější.

Manželský stav Ježíše

Vzhledem k doloženému kulturnímu pozadí je vysoce nepravděpodobné, že by Ježíš nebyl ženatý již před tím, než začal kázat. Pokud by trval na celibátu, vyvolalo by to pohnutí, jistou odezvu, která by zanechala jisté stopy. Pokud se tedy evangelia o Ježíšově manželství nezmiňují, je tedy silný argument ne proti, ale pro hypotézu manželství. Ježíšovo vzdělání, například jak své znalosti předložil před staršími v jeruzalémském chrámu, silně naznačuje, že byl někým víc než samozvaným učitelem. Naznačuje, že prodělal některé druhy formálního rabínského výcviku a byl oficiálně uznán za rabína. Pokud byl ovšem Ježíš rabín v přesném slova smyslu, manželství by nebylo jenom pravděpodobné, ale naprosto jisté. Židovský zákon týkající se mišny je v tomto ohledu dost jednoznačný: " Neženatý muž nemůže být učitelem". Svatba v Káni Galilejské je ve skutečnosti Ježíšova svatba. Bezprostředně po Ježíšově přeměně vody ve víno si přivolá "správce hostiny" ženicha a řekne mu: " Každý člověk podává nejprve dobré víno a teprve, když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli". To vyvolává jednoznačný dojem, že tato slova jsou určena Ježíši. Podle evangelia jsou ovšem adresována "ženichovi". Z toho zjevně vyplývá, že Ježíš a " ženich" jsou jedna a táž osoba.

Pokud byl Ježíš ženatý, vyskytuje se v evangeliích nějaký odkaz k totožnosti jeho ženy? Při prvním posouzení se nabízejí dvě možné kandidátky- dvě ženy, o kterých se, kromě jeho matky, evangelia opakovaně zmiňují jako o jeho doprovodu. První z nich je Magdaléna, nebo přesněji Marie z vesnice Migdal nebo Magdala v Galileji. Ve všech čtyřech evangeliích je úloha této ženy mimořádně nejasná a zamlžená. V evangeliích doprovází Ježíše mezi Judeou a Galilejí, ale pro svobodnou ženu té doby bylo nemožné, aby putovala sama bez doprovodu. To by nasvědčovalo o tom, že byla za někoho z náboženské svity provdána. Občas se tedy tvrdí, že Magdaléna byla vdaná za jednoho z Ježíšových učedníků. Pokud by to tak skutečně bylo, představoval by její zvláštní vztah k Ježíšovi a její blízkost k němu pro oba hrozbu, že budou podezříváni ze smilstva, nebo za ně dokonce souzeni. Bez ohledu na lidovou tradici se na žádném místě žádného evangelia neuvádí, že by byla Magdaléna prostitutka. Když se o ní Lukášovo evangelium zmiňuje poprvé, popisuje ji jako ženu, ze které " vyhnal sedm démonů". Tato věta je obecně vykládána tak, že odkazuje k jistému druhu exorcismu z Ježíšovy strany, z čehož vyplývá, že Magdaléna byla "posedlá". Ovšem tato věta může stejně dobře odkazovat k jistému druhu konverze anebo obřadnému zasvěcení. Kult Ištary nebo Aštarty- Matky bohů a " Královny nebes" - zahrnoval například sedm stupňů zasvěcení. Ještě než se Magdaléna připojila k Ježíšovi, mohla být klidně spojena právě s takovým kultem. Migdal nebo Magdala byla " vesnice holubic" a existují svědectví, že se zde opravdu chovaly holubice. A holubice byla posvátným symbolem Aštarty. Pokud byla Magdaléna "hříšnice", byla také dost jasně něco víc než " běžná prostitutka" z lidové tradice. Je velice zřejmé, že to byla zaopatřená žena. Lukáš například líčí, že mezi její přátele patřila manželka vysokého hodnostáře na Héródově dvoře - a že obě ženy společně společně s mnoha dalšími podporovaly Ježíše a jeho učedníky z vlastních finančních zdrojů. Žena, která pomazala Ježíše, byla také zámožná žena. V Markově evangeliu je také kladen velký důraz na nardovou mast, se kterou byl obřad vykonán. Zdá se, že šlo o především pečlivě promyšlený obřad. Pomazání králů a " právoplatného Mesiáše" bylo tradiční neodvolatelné právo, což znamená" toho, kdo je pomazaný". Z toho vyplývá, že Ježíš se stává skutečným Mesiášem na základě svého pomazání. A žena, která jej posvěcuje v této úloze, bude jen stěží nevýznamná. V každém případě je jasné, že se Magdaléna na konci Ježíšova duchovního úřadu stává postavou, která má ohromný význam. Její jméno se ve třech synoptických evangeliích objevuje trvale ve výčtu žen, které následovaly Ježíše, stejně jako mužské učedníky vždy vede Šimon Petr. A právě ona jako první spatřila prázdný hrob po Ježíšově ukřižování. Mezi všemi jeho oddanými to byla právě Magdaléna, kterou si Ježíš zvolil jako první, aby zvěstovala jeho vzkříšení. Ježíš přistupuje k Magdaléně v celých evangeliích ojedinělým a přednostním způsobem. Takové chování mohlo v jiných učednících rozhodně vzbuzovat žárlivost. Připadá nám dost očividné, že se pozdější tradice snažila očernit Magdalénino jméno. Její vyobrazení jako nevěstky mohlo být klidně kompenzací mstivých následovníků, úmyslem pošpinit pověst ženy, která měla s Ježíšem užší spojení než oni, a tudíž příliš vyvolávala lidskou závist. Pokud " jiní křesťané" během Ježíšova života nebo po něm Magdaléně nepřáli jedinečný svazek s jejich duchovním vůdcem, mohlo se opravdu jednat o pokus ponížit ji v očích potomstva. Není pochyb o tom, že byla takto ponižována. I dnes o ní člověk smýšlí jako o nevěstce a domy reformovaných prostitutek byly ve středověku označovány jako magdalény. Ovšem samotná evangelia dokládají, že žena, která těmto institucím propůjčila své jméno, si rozhodně nezasluhuje, aby byla takovým způsobem stigmatizována. Ať již bylo postavení Magdalény v evangeliích jakékoliv, není jedinou možnou kandidátkou na post Ježíšovy manželky. Vyskytuje se zde ještě jedna, která figuruje nejvýrazněji ve čtvrtém evangeliu a kterou můžeme identifikovat jako Marii z Betanie, sestru Marty a Lazara. Ona i její rodina mají jednoznačně velmi přátelské vztahy s Ježíšem. Jsou také bohatí a vlastní rozlehlý dům v módní čtvrti Jeruzaléma, dostatečně velký na to, aby ubytovali Ježíše i celý jeho doprovod. Z Lazarova příběhu se dále dozvídáme, že tento dům má soukromou hrobku- v Ježíšově době poněkud okázalý luxus, který znamenal nejen bohatství, ale byl také prestižním symbolem spojení s aristokracií. V biblickém Jeruzalémě měla půda ohromnou cenu, stejně jako v jakémkoliv jiném moderním městě, a jen málokdo si mohl dovolit přepych soukromého pohřebiště. Existuje podstatný důvod, proč můžeme považovat Magdalénu a ženu, která pomazala Ježíše za jednu a tutéž osobu. Může se také jednat o stejnou ženu v případě Marie z Betanie, Lazarovy a Martiny sestry? Mohly by být tyto ženy, které se v evangeliích objevují ve třech rozličných kontextech, ve skutečnosti jedinou osobou? Mnoho biblistů dnes souhlasí. Existují totiž hojné doklady, které takový závěr podporují. Matoušovo, Markovo a Janovo evangelium například uvádějí Magdalénu jako osobu přítomnou u Ježíšova ukřižování. Nikdo z nich však nezmiňuje Marii z Betanie. Pokud však Marie z Betanie byla tak skutečně oddaná učednice, jak se jeví, její nepřítomnost by znamenala přinejmenším poklesek. Je možné věřit tomu, že by se právě ona, a to se nezmiňujeme o jejím bratrovi Lazarovi, nestala svědkem vrcholných okamžiků Ježíšova života? Takové opominutí by bylo stejně nevysvětlitelné jako trestuhodné, ledaže by tam opravdu byla a evangelia by ji uváděla pod jménem Magdaléna. Pokud jsou Magdaléna a Marie z Betanie jedna a tatáž osoba, je naprosto logické, že ta druhá nebyla ukřižování přítomná. Magdalénu můžeme tedy ztotožnit s Marií z Betanie. Magdalénu můžeme ale také ztotožnit se ženou, která pomazává Ježíše. Čtvrté evangelium ztotožňuje ženu, která pomazává Ježíše, s Marií z Betanie. Je tedy jasné, že Marie z Betanie a žena, která pomazala Ježíše, jsou jedna a tatáž žena. A stejně jasné, nebo aspoň určitě pravděpodobné je, že tato žena je také Magdaléna. Pokud byl Ježíš skutečně ženatý, zdá se, že jako kandidátka na post jeho manželky přichází v úvahu pouze jediná žena- žena, která se v evangeliích zjevuje pod různými jmény a v různých úlohách.

SCÉNÁŘ

Již jsme načrtli lákavou hypotézu, která předpokládá pokrevní linii pocházející od Ježíše. Bylo stále jasnější, že Ježíš byl kněz- král- aristokrat se zákonným nárokem na trůn, který se pokoušel znovu získat své právoplatné dědictví. On sám pocházel z Galileje, tradičního ohniska odboje proti římskému režimu. Ve stejnou dobu stála na jeho straně početná šlechta, zámožní a vlivní příznivci po celé Palestině, včetně hlavního města Jeruzaléma; a jeden z těchto příznivců, mocný člen synedria, mohl být také jeho příbuzným. V jeruzalémském předměstí, Betanii, měla svůj domov jeho žena, nebo rodina jeho ženy; a zde se, v předvečer svého triumfálního příjezdu do hlavního města, ctižádostivý kněz- král usadil. Zde založil středisko svého tajemného kultu. Zde rozšířil okruh svých přívrženců, protože konal obřadná zasvěcení, včetně onoho zasvěcení vlastního švagra. Takový ctižádostivý král by v jistých oblastech vzbudil mocný odpor- nevyhnutelně mezi římskou správou a mezi pevně ustanovenými židovskými kruhy, které zastupovali saducejové. Jedné nebo oběma těmto zájmovým skupinám se zjevně podařilo zmařit jeho možnost usednout na trůn. Pokoušely se ho zničit, ale nedařilo se jim to, jak doufaly. Vypadalo to totiž, že kněz-král má přátele na vysokých místech; a tito přátelé pracovali na základě tajné úmluvy se zkorumpovaným, lehce podplatitelným prokurátorem, a jak se zdá, také zosnovali falešné ukřižování- na soukromém pozemku, kam smělo jen několik vyvolených. Obecný lid se držel opodál, a tak se dala zinscenovat poprava- náhradník zaujal místo kněze- krále na kříži a skutečný kněz- král nezemřel. Před soumrakem - což dále bránilo viditelnosti- bylo " tělo" odstraněno do náhodně sousedící hrobky, ze které za den nebo dva " zázračně" zmizelo. Pokud byl náš scénář přesný, kam se potom Ježíš poděl? Podle některých islámských a indických legend Ježíš dokonce zemřel ve zralém vysokém věku někde na Východě- většinou se tvrdí, že v Kašmíru. Na druhé straně jeden australský novinář předložil argument, že Ježíš zemřel v Masadě, když pevnost v roce 74 n. l. dobyli Římané- v té době by měl téměř osmdesát let. Obdrželi jsme dopis, podle kterého dokumenty objevené Bérengerem Sauniérem v Rennes- le- Chateau obsahovaly " nevyvratitelný důkaz" , že Ježíš byl naživu v roce 45 n.l., i když se nikde neuvádí kde. Jednou možností byl Egypt a zejména Alexandrie, kde zhruba ve stejnou dobu údajně mudrc Ormus založil řád Rose- Croix, který slučoval křesťanství s dřívějšími předkřesťanskými mystérii. Dokonce se naznačuje, že Ježíšovo tělo může být uschované někde v okolí Rennes- le - Chateau- což by vysvětlovalo šifrovanou zprávu v Sauniérových pergamenech " IL EST LA MORT"

(" Tam je on mrtvý"). Nejsme připraveni prosazovat, že doprovázel svou rodinu do Marseilles. Skutečnosti by spíše dosvědčovaly opak. Možná nebyl ve stavu cestovat a jeho přítomnost by nějak ohrožovala bezpečnost jeho příbuzných. Možná usoudil, že je mnohem důležitější, aby zůstal ve Svaté zemi- stejně jako jeho bratr, svatý Josef- a naplňoval své cíle zde. Nemůžeme poskytnout žádný skutečný doklad o tom, kam se poděl- o nic víc než vypovídají samotná evangelia. Pro účely naší hypotézy však bylo důležitější, co se stalo se svatou rodinou- a zejména s jeho švagrem, jeho ženou a dětmi. Pokud byl náš scénář správný, dostali se společně s Josefem z Arimatie a ostatními tajně lodí ze Svaté země. Když se vylodili v Marseilles, Magdaléna skutečně přinesla do Francie svatý grál- "královskou krev" potomka rodu Davidova.

Pokud je hypotéza autorů této knihy správná, Ježíšovou ženou je Máří Magdaléna. Podle svitků nalezených v roce 1945 poblíž vesnice Nag Hammádí v horním Egyptě, které mimo jiné zahrnují dnes tak slavné Tomášovo evangelium útočící na ortodoxii tím, že je stejně jako u jiných kacířských učení, zdůrazněna záměna Ježíše na kříži, tedy skutečný Ježíš nebyl ukřižován a dále pak Filipovo evangelium otevřeně hovořící o manželce Ježíše Máří Magdaléně." Kristus ji miloval víc než svoje učedníky a často ji líbal na ústa." Náhradník na kříži, trvalý spor mezi Petrem a Magdalénou, svatba Magdalény a Ježíše v Káni Galilejské. To vše jen potvrzuje pravděpodobnost, že pokrevní linie pocházela přímo od Ježíše a že některá z takzvaných "gnostických evangelií" byla považována za stejně pravdivá jako knihy Nového zákona. Svár mezi Petrem a Máří Magdalénou, který popisují rukopisy z Nág Hammádí, očividně vypovídá o sporu mezi " stoupenci poselství" a stoupenci pokrevní linie. Z něho nakonec vítězně vyšli prvně jmenovaní a udali tak směr západní civilizace). Tedy Ježíšova žena uprchla po jeho domnělé smrti, spolu s jeho potomky ze Svaté země a nalezla útočiště na jihu Francie, v židovské komunitě, která uchovávala jejich rodokmen. Během 5. st. se tento rodokmen sňatkem spojil s královským rodem Franků, a tak zplodil merovejskou dynastii. Církev uzavřela s touto dynastií v roce 496 dohodu, kterou se navěky zavázala merovejské pokrevní linii- pravděpodobně s plným vědomím pravé totožnosti tohoto rodokmenu. Když církev zradila merovejský rod, provinila se zločinem, který musel být zatajen, protože odhalení skutečné totožnosti Merovejců by jen stěží posílilo postavení Říma vůči jeho nepřátelům. Přes veškeré snahy Ježíšova pokrevní linie, tedy každopádně merovejská pokrevní linie přetrvala. Svatý grál tedy představoval přinejmenším dvě věci současně. Na jedné straně to byl Ježíšův rodokmen a následníci "Sang Real" "královská krev", ochraňovaná templáři, které jmenovalo Sionské převorství. Současně byl svatý grál nádoba, která obsahovala Ježíšovu krev. Jinými slovy to mohlo být Magdalénino lůno, nebo samotná Magdaléna. Odtud tedy povstal Magdalénin kult, jak jej hlásal středověk a jak byl také zaměňován s kultem Panny. Je možné například dokázat, že mnohé slavné " Černé Madony" nebyly v křesťanské době Panny, ale Magdalény- a zobrazují matku a dítě. Svatý grál tedy symbolizoval jak rodokmen Ježíšův, tak Magdalénin, z jehož lůna tento rod vzešel. Mohlo však jít ještě o něco jiného. Během velkého povstání v Judeji v roce 70. n. l. vyplenily římské legie pod Titovým velením jeruzalémský chrám. Je pravděpodobné a skutečně možné, že se v chrámu přechovávaly oficiální záznamy o izraelském královském rodu. Kněz zřejmě někde pod chrámem skryl tyto důležité dokumenty a do rukou Římanů se dostalo jen materiální bohatství chrámu. To by vysvětlovalo úlohu templářů- pod pláštíkem tajemství podnikli vykopávky pod chrámem, v takzvaných Šalamounových chlévech. Na základě prozkoumaných dokladů je téměř nezpochybnitelné, že rytíři byli do Svaté země posláni za tímto účelem a svou misi splnili. Pravděpodobně nalezli, co hledali, a přinesli to nazpět do Evropy. Zůstává tajemstvím, kam se to podělo. Je ovšem téměř jisté, že pod ochranou Bertranda de Blanchefort, čtvrtého velmistra templářského řádu, bylo něco ukryto v okolí Rennes- le- Chateau, a proto sem byla povolána skupina německých horníků, kteří za nejpřísnějšího utajení vyhloubili a zbudovali úkryt. A všechny tyto položky mohly vlastně odkazovat ke svatému grálu. Jakákoliv nebo všechny z těchto položek mohly náhodně nebo úmyslně přejít do rukou katarů a představovat tak část tajuplného pokladu v Montséguru. Jakmile se merovejská dynastie usadila na trůně království v Jeruzalémě, mohla schválit, dokonce dodat důvěru zmínkám o vlastním pravém původu. Pokud by byl totiž Ježíš uznán za smrtelného proroka, za kněze krále a zákonného vládce z Davidova rodu, mohl by být přijatelný jak pro muslimy , tak pro Židy. Kdyby byl král Jeruzaléma, jeho přímí potomci by se ocitli v postavení, které by jim umožnilo uplatnit jeden z předních úkolů templářské politiky- smíření křesťanství s judaismem a islámem. Bohužel francké království v Jeruzalémě nikdy své postavení neupevnilo. Velkolepý plán se zhroutil a všechno završila ztráta Svaté země v roce 1291. Merovejci se opět ocitli bez koruny. Merovejský rod se ovšem uskutečnění svých cílů nejvíce přiblížil v 18. st. Pomocí dynastického sňatku s Habsburky získal rod Lotrinských fakticky rakouský trůn. Když se královnou Francie stala Marie Antoinette, dcera Františka Lotrinského, byl francouzský trůn vzdálen také jen o generaci. Kdyby nevypukla Velká francouzská revoluce, jistě by rod Habsburků- Lotrinských kolem roku 1800 směřoval k ustanovení své nadvlády nad celou Evropou. Je jasné, že Velká francouzská revoluce zasadila ničivou ránu všem merovejským nadějím a aspiracím.

Převzato z knihy "SVATÁ KREV a SVATÝ GRÁL" Michael Baigent, Richard Leigh, Henry Lincoln a další

Zdroj: Pergamenové rukopisy Francie

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.