Historia magistra vitae

Dynastie Merovejců část první

20. února 2016 v 19:37 |  Historie

MEROVEJCI

Původ dynastie Merovejců obklopuje množství záhad. Dynastie Merovejců pochází ze sálské větve germánského národa, hromadně označovaného Frankové. V období mezi 5. a 7. st. ovládali Merovejci velké části území dnešní Francie a Německa. Období jejich nadvlády se shoduje s dobou vlády krále Artuše- období, které utváří pozadí bájí o svatém grálu. Je to pravděpodobně nejneproniknutelnější úsek toho, co nyní nazýváme temným středověkem. Ale temný středověk nebyl skutečně tak temný. Ukázalo se, že jej někdo záměrně zatemnil. Pokud uvážíme, že římskokatolická církev uplatňovala opravdový monopol na vzdělání a především písemnictví, představují záznamy, které přežily, jistá nezadatelná práva. Téměř všechno ostatní se ztratilo, nebo bylo cenzurováno. Ale něco přeci proniklo závojem oficiálního mlčení. U Merovejců nešlo o žádné uchvácení moci, žádné nahrazení, žádné vyhynutí předchozího režimu. Naopak nám připadá, že rod, který se začal označovat jako Merovejci, dosud vládl Frankům. Merovejci již byli zákonnými a náležitě uznávanými králi. Ukazuje se, že mezi nimi byl jeden vládce natolik zvláštní, že udělil své jméno celé dynastii. Vládce, od něhož Merovejci odvodili své jméno, je nanejvýš nepostižitelný a jeho historickou skutečnost zahaluje legenda. Mérovée ( Merovech či Meroveus) byl polo nadpřirozenou postavou, příznačnou pro klasický mýtus. Jeho zázračný původ a povahu dosvědčuje i jeho jméno. Upomíná na francouzské slovo "matka", stejně jako francouzské a latinské označení " moře". Podle hlavních francouzských kronikářů a následné tradice se Mérovée narodil dvěma otcům. Když byla Mérovéova matka těhotná se svým manželem králem Clodiem, šla si údajně zaplavat do oceánu. Říká se, že v moři ji svedl, nebo znásilnil neznámý mořský tvor z druhé strany moře. Toto stvoření očividně oplodnilo ženu podruhé. A když se Mérovée narodil, kolovala v jeho žilách směs dvou rozdílných krví- krev franckého vládce a záhadné vodní bytosti. Na základě jeho dvojí krve se říká, že Mérovée byl obdarován impozantním množstvím nadpřirozených sil. Ať už je historická skutečnost v pozadí této legendy jakákoliv, dynastii Merovejců nadále zahalovala aura magie, čarodějnictví a nadpřirozena. Podle tradice byli merovejští vládci okultními mistry, zasvěcenci do tajemných věd a praktik esoterických umění. Byli to úctyhodní protivníci Merlina, jejich slavného skorosoučasníka. Často byli nazýváni "králové čarodějové" nebo " králové divotvůrci". Na základě nějaké zázračné vlastnosti své krve mohli údajně léčit přikládáním rukou; a podle jednoho záznamu měly střapce na okrajích jejich šatů zázračnou léčivou sílu. Říkalo se o nich , že umí jasnozřivě nebo telepaticky komunikovat se zvířaty a s okolním světem přírody a že nosí mocný magický náhrdelník. Údajně byli obdařeni záhadným kouzlem, které je ochraňovalo a zaručovalo jim neobyčejnou dlouhověkost- což historie nijak nepotvrzuje. Všichni měli údajně mateřská znaménka ve tvaru rudého kříže, který se rozpínal přes srdce, nebo mezi ramenními lopatkami. Merovejci byli také často nazýváni " dlouhovlasí králové". Stejně jako Samson ve Starém zákoně si nebyli ochotni stříhat vlasy. Stejně jako v Samsonově případě totiž jejich vlasy údajně obsahovaly vertu - jádro a tajemství jejich moci. I když jsou legendy obklopující Merovejce velice extravagantní, zdá se, že spočívají na nějakém pevném základě, nějakém postavení, které merovejští panovníci zaujímali za svého života. Merovejci byli považováni za kněze - krále- ztělesnění božského, nijak se neodlišovali od egyptských faraonů. Nevládli jednoduše z Boží milosti. Naopak, byli zjevně považováni za živoucí ztělesnění a inkarnaci Boží milosti- postavení vyhrazené výlučně Ježíšovi. A podle všeho se zabývali rituálními praktikami, které měly spíše kněžskou než královskou povahu. Nalezené lebky merovejských panovníků vykazují obřadní řez v temeni hlavy. Měl umožnit duši, aby se v okamžiku smrti odpoutala, unikla ze smrti a přímo se spojila s Božstvím. (P. S. pokud duše sídlí v těle a nikoli mimo ně). Je možné odůvodněně předpokládat, že kněžská tonzura je pozůstatkem tohoto merovejského zvyku. V roce 1653 byl nalezen v Ardenách důležitý merovejský hrob- hrob krále Childerika I., syna Mérovéa a otce Chlodvíka, nejslavnějšího a nejvlivnějšího ze všech merovejských vládců. Hrob obsahoval zbraně, poklad a korunovační klenoty. Obsahoval také předměty určené pro magické rituály, čarodějnictví a věštění- například useknutou koňskou hlavu, býčí hlavu ze zlata a křišťálovou kouli. Jedním z nejposvátnějších merovejských symbolů byla včela. Hrob Childerika obsahoval přinejmenším tři stovky včel vyrobených z ryzího zlata.

Ukázalo se, že legendy obklopující Merovejce jsou hodné doby Artušovy a bájí o grálu. Z historického hlediska se ukazují odlišnosti, ovšem o nic méně záhadné. Sami Merovejci tvrdí, že pochází od Noeho, kterého považovali za zdroj veškeré biblické moudrosti, dokonce víc než Mojžíše- což je zajímavý názor, který se objevil o tisíc let později v evropském svobodném zednářství. Merovejci také tvrdili, že pocházejí přímo ze starobylé Tróje- což by mohlo vysvětlit výskyt trojských jmen jako Troyes a Paris ve Francii. Novější autoři- včetně autorů " Dokumentů z převorství"- se snažili vystopovat Merovejce až ve starověkém Řecku, a to především v oblasti známé jako Arkádie. Podle těchto dokumentů byli předkové Merovejců spojeni s královským rodem v Arkádii. V blíže neurčené době před příchodem křesťanství se údajně odstěhovali k Dunaji, potom k Rýnu a usadili se v oblasti západní části Německa. Jestli Merovejci pocházejí z Arkádie nebo z Tróje je nyní akademická otázka. Podle Homéra se značná část arkadijských obyvatel účastnila obléhání Tróje. Podle raných řeckých svědectví založili Tróju ve skutečnosti osadníci z Arkádie. Ve starobylé Arkádii byl posvátným zvířetem medvěd, pro kterého se zakládaly tajemné kulty a konaly rituální oběti. U sálských Franků, od nichž pocházejí Merovejci, měl medvěd obdobné velebné postavení. Stejně jako starobylí obyvatelé Arkádie uctívali medvěda v Artemidině podobě- nebo konkrétněji, v podobě jejího galského protějšku Arduiny, božské ochránkyně Arden. "Ursus" latinské označení medvěda se v "Dokumentech z převorství" spojuje s královským rodokmenem Merovejců. Mnohem překvapivější je skutečnost, že velšský výraz pro medvěda je "arth"- od něhož pochází jméno "Artuš". Artuš totiž nebyl podle všeho jen současníkem Merovejců, ale byl stejně jako oni spojován s medvědem.

Počátkem 5. st. vyvolal vpád Hunů rozsáhlé stěhování téměř všech evropských kmenů. Bylo to v době, kdy sálsko-franští předkové Merovejců- překročili Rýn, hromadně se přesunuli do Galie a usadili se v místech, kde je nyní Belgie a severní Francie, v sousedství Arden. O století později se tato oblast začala nazývat království Austrasie. Jádro austroasijského království tvořilo území, které dnes známe jako Lotrinsko. Sálští Frankové udržovali úzké vztahy s Římany, byli dobře obeznámeni s římskými zvyky a zastávali mnohdy i vysoká postavení v císařské armádě. Někteří se dokonce stali římskými konzuly. Tak byl příliv sálských Franků spíše poklidným pohlcením než útokem či invazí (P. S. Což mohla být velká vvjímka, jelikož jejich "morální vzor" Římané si vždy podmaňovali nová území velmi krutým a nevybíravým způsobem, naprosto odporujícím jejich "vyspělé kultuře.")

Za vlády Merovejců byla světská gramotnost rozšířenější, než byla o dvě dynastie a pět století později. Tato gramotnost se rozšířila až k samotným vládcům- což je ta nejpřekvapivější skutečnost, pokud uvážíme hrubou, nevychovanou a nevzdělanou povahu pozdějších středověkých panovníků. Za vlády Merovejců byli Frankové často brutální, ale ve skutečnosti nebyli válkychtivým národem od přírody nebo svým založením. Nebyli například jako Vikingové, Vandalové, Vizigóti nebo Hunové. Jejich hlavní činností bylo zemědělství a obchod. Velkou pozornost věnovali námořnímu obchodu, především ve Středomoří. Artefakty merovejské epochy odrážejí kvalitu řemeslné zručnosti, která je naprosto úžasná- jak dosvědčuje loď s pokladem Sutton Hoo. Bohatství, které merovejští králové nashromáždili, bylo ohromné dokonce i podle pozdějších měřítek. Většinu tohoto bohatství tvořily zlaté mince vynikající kvality, vyrobené královskou mincovnou na jistých důležitých místech včetně dnešního Sionu ve Švýcarsku. Exempláře těchto mincí byly nalezeny v pokladní lodi Sutton Hoo a nyní jsou k vidění v Britském muzeu. Mnohé z těchto mincí nesou rovnoramenný kříž, shodný s tím, který během křížových výprav následně převzalo francké království v Jeruzalémě.

Královská krev

Ačkoliv byla kultura Merovejců střídmá a překvapivě moderní současně, panovníci, kteří stáli v jejím čele, byli jiní. Nepodobali se dokonce ani vládcům své doby, protože je již za jejich života zahalovala atmosféra tajemství a legendy, magie a nadpřirozena. Synové merovejské krve nebyli "ustanovenými" králi. Naopak, za takové byli automaticky považováni s příchodem dvanáctých narozenin. Neexistoval žádný veřejný obřad pomazání, žádná korunovace. Uchopili svou moc jednoduše jako svaté právo. Ale zatímco byl král nejvyšší autoritou říše, nikdy si nemusel- ani se to od něho neočekávalo- poskvrnit ruce světskými vladařskými záležitostmi. V podstatě byl rituální postavou, knězem-králem, a jeho úloha nespočívala nezbytně v tom něco dělat, ale jednoduše být. Vládou a správou byl pověřen ne- královský úředník, jakási obdoba kancléře, který měl titul "majordomus". Celkově měla struktura merovejského vládního systému mnoho společného s moderními konstitučními monarchiemi. Dokonce i potom, co se merovejští vůdci obrátili na křesťanství, byli stejně jako patriarchové Starého zákona polygamní. Příležitostně si užívali v harémech orientálního stylu. I když se aristokracie stala pod tlakem církve přísně monogamní, královská rodina zůstávala od tohoto pravidla osvobozená. A je překvapivé, že církev přijala tuto výsadu bez jakéhokoliv výrazného protestu. Možná zde narážíme na starobylé užití polygamie v královské rodině- rodině takového postavení, že její krev nemohlo zušlechtit žádné spojení, jakkoliv by bylo výhodné, ani ji nemohla znehodnotit krev otroků.

Chlodvík a jeho smlouva s církví

Nejslavnějším ze všech merovejských vládců byl Mérovéův vnuk Chlodvík I., který vládl v letech 481- 511 . Za Chlodvíkovy vlády byli Frankové obráceni na římskokatolické vyznání. A prostřednictvím Chlodvíka začal Řím nastolovat nespornou nadvládu v západní Evropě- nadvládu, která zůstala nenapadnutelná po dalších tisíc let. V roce 496 se římskokatolická církev ocitla ve svízelné situaci. V 5. St. byla její vlastní existence vážně ohrožena. V letech 384 až 399 se již římský biskup začal označovat jako papež, ale jeho oficiální postavení nijak nepřevyšovalo postavení jakéhokoliv jiného biskupa a značně se odlišovalo od postavení dnešního papeže. Nebyl rozhodně duchovním vůdcem nebo nejvyšším představitelem křesťanství. Římskokatolická církev nemněla oficiálně větší moc než řekněme keltská církev, se kterou vedla neustálý spor. Neměla ani větší moc než kacířství, jako byl arianismus, který popíral Ježíšovo božství a trval na jeho příslušnosti k lidskému rodu. Po většinu 5. st. bylo opravdu každé biskupství v západní Evropě buď ariánské, nebo neobsazené. Pokud měla římskokatolická církev přežít a stále více prosazovat svou moc, bylo třeba podporovat nějakého bojovníka- mocnou světskou osobnost, která ji mohla zastupovat. Tuto osobnost našla církev v podobě merovejského vládce Chlodvíka. Když byl Chlodvík obrácen na římskokatolickou víru, stal se prvním katolickým králem Franků. Byla ratifikována dohoda mezi Chlodvíkem a římskokatolickou církví. Tato smlouva představovala v očích Říma největší politické vítězství. Povýšila postavení Říma na roveň řecké pravoslavné víry se sídlem v Cařihradu. Otvírala vyhlídku římské nadvládě a účinné prostředky k vymýcení rozvětvené sítě kacířství. A Chlodvík byl prostředkem k uskutečnění těchto plánů. Na oplátku Ch. byl udělen titul " Novus Constantinus" - "Nový Konstantin". Jinak řečeno, měl stanout v čele sjednocené říše - " Svaté říše římské", která měla nastoupit po říši údajně vytvořené za Konstantina a zničené nedlouho předtím Vizigóty a Vandaly. Jinými slovy byl ustanoven nerozlučný svazek mezi církví a státem, se vzájemným závazkem věrnosti, kdy se každá strana trvale zavazovala té druhé. Při ratifikaci tohoto svazku v roce 496 si Chlodvík vyžádal, aby jej formálně pokřtil svatý Rémy v Remeši. Během zbývajících let svého života Ch. plně uskutečňoval ambiciózní očekávání Říma. Víra byla vynucována mečem s neodolatelnou působivostí. Mezi početnými Ch. protivníky byli nejdůležitější Vizigóti, kteří byli stoupenci ariánského křesťanství. V roce 507 rozhodným způsobem porazil Vizigóty v bitvě u Vauglé. Krátce nato padly do franckých rukou Akvitánie a Toulouse. Vizigótská říše severně od Pyrenejí se pod prudkým útokem Franků skutečně zhroutila. Z Toulouse se Vizigóti stáhli zpět do Carcassone. Když byli vyhnáni z Carcassone, založili své hlavní město a poslední baštu v Razés, v Rhédae- nynější vesnici Rennes- le - Chateau.

DAGOBERT II.

V roce 511 Chlodvík zemřel a říše, kterou vytvořil, byla rozdělena podle merovejského zvyku mezi jeho čtyři syny. Moc, která se dosud soustředila v osobě Chlodvíka, se postupně rozptylovala a byla stále nedostatečnější, zhoršoval se také světský řád. Intriky, machinace, politické vraždy byly na denním pořádku. A dvorní kancléři - "majordomové", soustředili v rukou stále větší moc- okolnost, která nakonec přispěla k pádu dynastie. Dagobert II. se narodil v roce 651 jako dědic království Austrasie. Když v roce 656 zemřel jeho otec, mnozí se všemožně snažili, aby jako zákonný dědic nenastoupil na trůn. Dagoberta unesl vládnoucí majordomus Grimoald. Dagobert byl poslán do trvalého vyhnanství do Irska. Dospěl v irském klášteře Slane nedaleko Dublinu; a zde, ve škole připojené ke klášteru získal vzdělání, které bylo v tehdejší Francii jinak nedosažitelné. Někdy během tohoto období údajně navštívil dvůr velkokrále z Tary. V roce 666, pravděpodobně stále v Irsku, se Dagobert oženil s keltskou princeznou Matyldou. Nedlouho poté se přestěhoval z Irska do Anglie, usadil se v Yorku, v království Severní Humbrie. Zde navázal blízké přátelství se svatým Wilfridem, biskupem z Yorku, který se stal jeho učitelem. V roce 670 zemřela při narození své třetí dcery Matylda. V roce 671 se Dagobert oženil podruhé, jeho novou manželkou se stala Giselle de Razes, dcera hraběte z Razes a neteř vizigótského krále. Rodokmen Merovejců se tak spojil s královskou krví Vizigótů. Tak vznikla říše, která sjednotila většinu současné Francie a rozkládala se od Pyrenejí k Ardenám. Tato říše navíc spoutala Vizigóty, stále ještě se silnými ariánskými tendencemi, pevně pod římskou kontrolu. Svatební oslava se konala v Rhédae neboli Rennes-le- Chateau. Svatba se odehrála v kostele svaté Magdalény, v pozdějším kostele Bérengera Sauniéra. V roce 676 se D. konečně po čtyřech dcerách narodil syn Sigisbert IV. V roce 674 byl prohlášen za krále Austrasie. Okamžitě začal upevňovat svou moc. V Renns-le- Chateau prý nashromáždil velké bohatství. Svou svatbou s vizigótskou princeznou získal značné území, dnešní Languedoc. V roce 679, po třech letech na trůnu, si D. udělal řadu mocných nepřátel. Vizigóti byli loajální vůči římskokatolické církvi jen formálně. V královské rodině stále převažovaly sklony k arianismu. D. zmařil expanzi římskokatolické církve a probudil její odpor. Jeho nepřítelem byl i jeho vlastní majordomus Pipin Tlustý, který se tajně spolčil s D. odpůrci a neváhal se snížit ani ke zradě a vraždě. V blízkosti královského paláce ve Staney se rozkládala hustě zalesněná území zvaná Les Woevres, která byla dlouho považovaná za posvátná. Říká se, že se do tohoto lesa vydal 23. 12. 679 Dagobert na lov. Zatímco král odpočíval pod stromem, pravděpodobně jeho kmotřenec, ho podle Pipinových příkazů bodl kopím do oka. Vláda Dagoberta a jeho rodiny náhle a násilně skončila. Ani římskokatolická církev neztrácela mnoho času truchlením, naopak rychle podpořila činy královských vrahů. Dagobertovo tělo a posmrtný stav prošly podivuhodným množstvím proměn. Bezprostředně po smrti byl pohřben ve Stenay, v královské kapli svatého Rémyho. V roce 872- téměř o 200 let později byl exhumován a převezen do jiného kostela. Tento nový kostel se stal kostelem svatého Dagoberta, protože ve stejném roce byl mrtvý král kanonizován, ne papežem, ale konkláve hlavního města. Důvod Dagobertovy kanonizace zůstává nejasný. Dagobert se stal z nějakého důvodu objektem plně rozvinutého kultu a měl vlastní svátek - 23. 12., v den výročí své smrti.

Když moc unikla z merovejských rukou, přešla do rukou majordomů- proces , který začal již dlouho před Dagobertovou vládou. Byl to právě majordomus Pipin Tlustý, který zosnoval Dagobertovu smrt. A Pipina Tlustého následoval jeho syn, slavný Karel Martel. V očích potomstva je Karel Martel jednou z nejhrdinnějších postav francouzské historie. V Karlově době byla zastavena invaze Maurů v roce 732 v bitvě u Poitiers a Karel byl díky svému vítězství v jistém slova smyslu jak " obráncem víry", tak "spasitelem křesťanství". Nikdy nezasedl na trůn, na který pohlížel s jistou pověrčivou bázní a nejspíše jej považoval za speciálně merovejské přednostní právo. Každopádně Karlovi nástupci, kteří obsadili trůn, vybočili ze svých kolejí a usilovali o nabytí zákonnosti tím, že se ženili s merovejskými princeznami. Karel Martel zemřel v roce 741. O 10 let později jeho syn Pipin III., majordomus krále Childerika III., získal podporu církve tím, že vznesl formální nárok na trůn. Papež rozhodl v Pipinův prospěch. Na základě svého výnosu papež nařídil, aby byl Pipin ustanoven franckým králem - a tím bezostyšně zradil smlouvu, schválenou Chlodvíkem před 250 lety. S takovou podporou Říma Pipin snadno sesadil Childerika III. a uvěznil krále v klášteře, a aby jej ponížil a zbavil magických schopností, nechal mu ostříhat jeho posvátné vlasy. O rok dříve se objevil rozhodující dokument, který následně změnil směr západní historie. Tento dokument se jmenoval " Konstantinův dar". Dnes není pochyb, že se jednalo o padělek, vymyšlený v papežském archivu. Ve své době byl považován za pravý a měl nesmírný vliv. Podle " Konst.daru" požíval římský biskup nejvyšší světskou a duchovní moc v křesťanském světě. Byl prakticky papežským císařem, který mohl libovolně nakládat s císařskou korunou a udělovat pravomoci plné či dílčí. Jinak řečeno, skrze Krista mu náleželo nevyvratitelné právo ustanovovat či sesazovat krále. Právě z " Konstantinova daru" se tedy odvozuje následná moc Vatikánu ve světských záležitostech. Pod záštitou pravomocí"daru" rozšířila církev svůj vliv jménem Pipina III. Vymyslela obřad korunovace a pomazání, v tom smyslu, jak byly chápány od středověku do renesance. Pipinovy korunovace se mohli poprvé zúčastnit biskupové, v postavení rovnocenném světským šlechticům. Samotná korunovace už neměla za následek uznání krále nebo smlouvu s králem. Nyní už šlo o ustanovení krále. Pomazání krále se stalo božským aktem. Prostřednictvím obřadu pomazání se církev přivlastnila právo ustanovovat krále. Nyní nabyl nového významu. Získal přednost před krví a mohl "magicky" posvětit krev. Pomazání se stalo něčím víc než symbolickým gestem. Stalo se doslovným aktem, kterým bylo vládci uděleno božské milosrdenství. Papež se stal při vykonávání tohoto aktu nejvyšším prostředníkem mezi Bohem a králi. Krev byla nyní méně důležitá než olej. Všichni panovníci byli v zásadě považováni za podřízené a služebníky papeže. V roce 754 byl Pipin III. oficiálně pomazán v Pontionu, a tak zahájil karolínskou dynastii. Jméno dynastie pochází od Karla Martela, ačkoli se obecně spojuje s nejslavnějším karolínským panovníkem Karlem Velikým, známým též jako Charlemagne. Karel Veliký byl v roce 800 prohlášen císařem Svaté říše římské- titul, který měl být vzhledem ke smlouvě s Chlodvíkem před 300 lety vyhrazen výlučně rodu Merovejců. Řím se stal sídlem říše, která zahrnovala celou západní Evropu, a její panovníci vládli jen se svolením papeže. V roce 496 se církev navždy zavázala merovejskému rodu. Tím, že schválila Dagobertovu vraždu, vymyslela obřady korunovace a pomazání a podporovala Pipinovy nároky na trůn, tajně svou smlouvu zradila. Karlovou korunovací nejenže zveřejnila svou zradu, ale udělala z ní hotovou věc.

Pro Sionské převorství je jedinou skutečnou šlechtou šlechta vizigótsko/ merovejského původu. Karlovci a pak všichni ostatní jsou uchvatitelé. Posvěcením Karla Velikého v roce 800 církev křivě přísahala, protože při Chlodvíkově křtu uzavřela smlouvu s Merovejci, která učinila Francii nejstarší dcerou církve.

Vyloučení Dagoberta II. z historie

Vraždou Dagoberta II. v roce 679 dynastie Merovejců prakticky skončila. Smrtí Childerika III. v roce 775 jako by Merovejci zcela zmizeli ze scény světové historie. Podle " Dokumentů z převorství" ale rod Merovejců přežil až do současnosti, v osobě dítěte Sigisberta IV. - Dagobertova syna s jeho druhou ženou Giselle de Razés. Nijak nás nepřekvapuje, že k nám nepronikl žádný záznam o Sigisbertově osudu. Do 17. st. neexistoval žádný veřejně dostupný záznam ani o Dagobertovi. V jistou dobu ve středověku se mnozí systematicky pokoušeli vymazat Dagoberta z historie a popřít, že vůbec kdy existoval. Zcela očividně byla ve hře nezadatelná práva, která by pozbyla významu, kdyby bylo zveřejněno, že Sigisbert přežil. Merovejská krev, tedy spíše pokrevní linie byla něčím velice výjimečná. Ne " magickými vlastnostmi", ale něčím jiným, co si udrželo svou ohromující moc dokonce i poté, co neuspěly pověry o magické krvi.

Princ Guillem de Gellone, hrabě z Razés

Podle " Dokumentů z převorství" zachránila Sigisberta IV. jeho sestra a propašovala ho na jih do panství jeho matky- vizigótské princezny Giselle de Razés. Říká se o něm, že v roce 681 přicestoval do Languedocu a krátce nato převzal nebo zdědil tituly svého strýce, vévody z Razés a vévody z Rhédae. Zároveň se o něm říká, že převzal příjmení či přezdívku " Plant- Ard"(následně Plantard) ze slovního spojení " réjeton ardent"- "horoucně kvetoucí výhonek" merovejského vína. Říká se o něm, že pod tímto jménem zachránil svůj rod. Říká se, že kolem roku 886 vyvrcholila jedna větev této rodové linie v jistém Bernardu Plantavelovi- jméno očividně odvozené z Plant- ard nebo Plantard- jehož syn se stal prvním vévodou z Akvitánie. Pokud bylo zjištěno, žádný nezávislý historik nepotvrdil, ale ani nevyvrátil tato tvrzení. Celá záležitost jednoduše nebyla brána na vědomí. Nepřímé důkazy přesvědčivě ukazovaly, že Sigisbert určitě přežil a zachránil svou rodovou linii. Vytrvalé vynechávání Dagoberta II. z historie jakoby tuto skutečnost dokládalo. Mezi dalšími úlomky důkazů je listina z roku 718, která se vztahuje k založení kláštera- několik mil od Rennes-le- Chateau "Sigebertem, hrabětem z Rhédae a jeho ženou Magdalou". Kolem roku 742 existoval na jihu Francie nezávislý a plně samosprávný stát- podle některých záznamů knížectví, podle jiných plně rozvinuté království. Oficiálně ho uznal Karel Veliký, bagdádský kalif a islámský svět. Zdráhavě ho uznala také církev, která zkonfiskovala některé části jeho území. Víme, že trval do konce 9. st. Král se v existujících záznamech nejčastěji objevuje pod jménem Theodorik nebo Thierry. Většina moderních historiků mu připisuje merovejský původ. V roce 790 se Theodorikův syn, Guillem de Gellone, honosil titulem hraběte z Razés- titulem, o kterém se říká, že náležel Sigisbertovi, který je předal svým potomkům. Guillem de Gellone byl jedním z nejslavnějších mužů své doby a to skutečně do té míry, že jeho historickou skutečnost, stejně jako u Karla Velikého a Godefroie z Bouillonu- zastírá legenda. Před obdobím křížových výprav kolovalo přinejmenším šest důležitých básní, které o něm byly složeny. Mimo jiné v díle Wolframa von Eschenbach " Willehalma", jeho nedokončené romanci. Jeho nejzásadnější dílo "Parzifal" je pravděpodobně nejvýznamnější bájí na záhadné téma svatého grálu. V jiné básni Wolfram uvádí, že "zámek grálu", sídlo "rodiny grálu", se nachází v Pyrenejích- a tam se počátkem 9. st. rozkládalo panství Guillema de Gellone. Guillem udržoval blízký vztah s Karlem Velikým. Jeho sestra se ve skutečnosti provdala za jednoho z Karlových synů a tak navázala dynastické spojení s císařskou krví. Samotný Guillem byl jedním z nejvýznamnějších vojenských velitelů Karla Velikého v nepřetržité válce s Maury. V roce 803 dobyl Guillem Barcelonu, čímž dvojnásobně zvětšil své území a rozšířil svůj vliv v Pyrenejích. Skutečný původ jeho rodiny zahaluje tajemství. Jedna věc je jistá. V roce 886 vyvrcholila rodová linie Guillema de Gellone v jistém Bernardu Plantavelovi, který založil vévodství v Akvitánii. V tomto bodě se shodují i " Dokumenty z převorství", totiž, že Guillemova linie vyvrcholila v přesně stejné osobě, v linii Sigisberta IV. a jeho potomcích pod jménem Plant- Ard nebo Plantard.

Princ Ursus

Kolem roku 886 " kvetoucí výhonek merovejského vína" již samozřejmě vykvetl do rozsáhlého a složitého rodinného stromu. Jednu větev utvářeli Bernard Plantavel a vévodové z Akvitánie. Existovaly také další větve. Tak " Dokumenty z převorství" tvrdí, že vnuk Sigisberta IV., Sigisbert VI., byl známý pod jménem " princ Ursus", oficiálně vyhlášen jako" král Ursus". Říká se, že s pomocí dvou šlechticů, Bernarda d' Auvergne a markýze z Gótie se vzbouřil proti francouzskému králi Ludvíku II. a pokoušel se dostat nazpět své právoplatné dědictví. Nezávislí historikové potvrzují, že k takové rebelii v letech 877 až 879 opravdu došlo. Podle nezávislých zdrojů bylo povstání potlačeno, "princ Ursus" a jeho stoupenci byli poraženi v bitvě u Poitiers. Touto porážkou ztratila rodina Plantardů državy v jižní Francii. "Princ Ursus" údajně zemřel v Bretani, zatímco se jeho rodová linie sňatkem spojila s rodinou vévody bretaňského. Ke konci 9. st. se tedy merovejská krev vlila do vévodství v Bretani a Akvitánii. V následujících letech údajně rodina, včetně Alaina, pozdějšího vévody z Bretaně přesídlila do Anglie a založila anglickou větev zvanou " Planta". Podle "Dokumentů z převorství" se jedné z anglických větví, jedinci uvedenému jako Bera VI., přezdívalo "architekt". O něm a jeho potomcích, za vlády krále Athelstana se říká, že provozovali " umění stavby". Je zajímavé, že zednářské zdroje datují počátek svobodného zednářství v Anglii k vládě krále Athelstana. Je možné, že by byl rodokmen Merovejců kromě svého nároku na francouzský trůn nějakým způsobem vázán k něčemu, co tvořilo jádro svobodného zednářství?

Rodina Grálu

Godefroi z Bouillonu, vůdce první křížové výpravy, dobyl Jeruzalém z rukou Saracénů. Spojoval v lidové představivosti ideály vysoké rytířské organizace s vřelou křesťanskou zbožností. Godefroi se stal předmětem kultu, který přetrval dlouho po jeho smrti. Jeho původ je záhadný. Podle " Dokumentů z převorství" pocházel Godefroi z merovejské krve jako přímý potomek Dagoberta II., Sigisberta IV. Jak se zdá, merovejská krev proudila po čtyři století ve spletitých a početných rodokmenech a nakonec tento postup podobný roubování vína ve vinařství přinesl očividně ovoce v podobě Godefroie z Bouillonu, vévody lotrinského. Ve vlastních očích, stejně jako v očích svých stoupenců, byl Godefroi více než vévodou lotrinským. Byl ve skutečnosti zákonným králem, legitimním uchazečem patřícím k dynastii, svržené v roce 679 v osobě Dagoberta II. A nebyl by vládce Palestiny srovnatelný s jakýmkoli králem Evropy? Tím, že by se stal králem Svaté země, nevykonal by tím sladkou odplatu církvi, která před čtyřmi stoletími zradila jeho předky?

Unikající záhada

Části skládanky začaly postupně zapadat. Pokud byl Godefroi merovejské krve, nabylo množství fragmentů souvislou spojitost. Tak bylo možné vysvětlit důraz připisovaný tak nesourodým prvkům jako je merovejská dynastie a křížové výpravy, Dagobert II. a Godefroi, Rennes- le - Chateau, templářští rytíři, rod Lotrinských, Sionské převorství. Dokonce se podařilo vystopovat merovejské rodokmeny až do současnosti- k Alainu Poherovi, Henrimu de Montpézat ( choť královny dánské), k Pierru Plantardovi de Saint- Clair, k Ottovi Habsburskému, čestnému vévodovi lotrinskému a jeruzalémskému králi. A přece i nadále uniká odpověď na rozhodující otázku. Proč je tak nevysvětlitelně důležitá rodová linie Merovejců?

Následuje II. část - rubrika historie

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.