Historia magistra vitae

Honil jsem selata

2. února 2016 v 12:48 |  Trempská odysea

První paprsky sluníčka mně vtáhly z podcelty, jako jindy spím ve volné přírodě, tentokrát na okraji smrkového lesa nad velkou pasekou s bystrým potůčkem která se prostírá o trochu níže pode mnou. Do paseky se opřely první paprsky sluce, tráva je obalena perličkami z rosy a v proláklině nad potokem se ještě chvilku povaluje mlha. Opouštím les a jdu k potůčku, tam si opláchnu oči, ale do většího mytí se nepouštím, voda je doslova ledová, tak větší mytí odkládám, až dojdu k rybníku. Ještě u potůčku uvařím svoji kávičku, pár suchých větviček z olší k tomu bohatě stačí, jsou dobře suché, téměř nekouří. Tak to mám rád, nemusím dávat o sobě vědět širokému okolí, vždy se snažím s přírodou splynout a ta mně vždy odmění užasnýmy pohledy na vše živé v ní.

Jdu kvetoucí loukou po potůčku, kalhoty po kolena mokré od rosy, ale to nevadí, nebude dlouho trvat a na sluníčku uschnou. Mezi dvě vrby se pavouk rozhodl umístit svou pavučinu jako by chtěl do ní chytit mně. Z jedné strany potůček a z druhé mezi trsy ostřice probleskuje voda a pavučina velká asi dva metry je přes jediné suché místo. Kolik práce muselo pavoukovi dát, než usnoval tak ohromnou pavučinu? Chvilku si pavučinu prohlížím, na jejím dolním okraji se třpytí ještě zbytky rosy, ale pan pavouk - velký křižák si přivstal a už je na číhané uprostřed pavučiny. No pavouku já tvou kořistí nebudu, sundávám ze zad bágl, shýbám se, abych pavučinu podlezl a nepotrhal ji. Ještě se otočím a pavoukovi zamávám na rozloučenou a pokračuju po vodě dál.

Po chvilce se potůček spojuje s jiným a hnedle se téměř nepozorovaně mnění travní porost i tvářnost nejbližšího okolí potka, koryto je širší a hlubší, louka vypadá sušší, už nemusím tolik vyhledávat kam šlápnout, vymizeli trsy ostřice i záludné prohlubně ve kterých je voda často zakrytá jen divoce rostoucími travinami které se při došlápnutí uhnou a noha je hned ve vodě a ta pak čvachtá v botě, což je hodně nepříjemné při další chůzi. Tady už se šlo lépe. Také kvetoucí byliny se změnili. Modré zvonky, sedmikrásky, pampelišky a další dávaly tušit, že je zde více sucho než kudy jsem procházel po ránu. A vše tak moc vonělo, že se mně chtělo zůstat a už dál nikam nechodit, ale mněl jsem namířeno k lesu u kterého byl rybník, který vytvořila sama příroda.

Potok vtékal do přírodní prohlubně, ze které na opačném konci pokračoval ve své cestě do lesa a tam jsem mněl namířeno k polednímu jídlu. Scházel jsem k rybníku za žabího koncertu doplněného ptačím zpěvem a bzukotem hmyzu, takový koncert nikdy žádný skladatel nenapsal a nenapíše, toliko nástrojů nemá žádný orchestr, a žádný anfiteatr tak nevoní. Na štěrku se vyhřívala zmije, stočená do spirály z jejího středu vyčnívala hlava, která mně
pomalým pohybem sledovala a že byla zmije dost velká, tak jsem raději o krok ustoupil a v uctivé vzdálenosti obešel a o hodný kus dál jsem si rozdělal ohýnek na ohřátí konzervy (to bývalo v konzervách ještě skutečné maso) abych poobědval. Než však došlo na spořádání konzervy s kusem chleba, zahlédl jsem mezi kameny ještěrku a ne ledajakou, Takové zbarvení ještěrky jsem viděl jedenkrát v životě. Ještěrka byla zbarvena nádherně fosforově, a na to jsem se nemohl vynadívat, pokud by neutekla, snad bych si ji prohlížel do večera.

Po jídle jsem se vykoupal a pokračoval v cestě po proudu potoka. V lese byla, při potoce cesta obtížnější stále jsem obcházel křovinami porostlý břeh a tak při nejbližší příležitosti jsem odbočil na lesní cestu vedoucí s kopce. Tudy jsem ještě nikdy nešel a tak prohlížím snad každý strom, koruny smrků i borovic jsou obtěžkány šiškami, až se zdá, že se pod tou tíží ohýbají, před sebou vidím suchý jasan a na jeho větvi téměř na vrcholu si kliďánko sedí dva krkavci a moje přítomnost je zřejmě vůbec nezajímá. O kus dál vycházím z lesa a před sebou mám nějakou vesničku, cesta k ní se mírně svažuje, a když se přiblížím, mám ji před sebou jak na dlani.

Na jejím okraji odkud přicházím, jsou chlévy místního JZD a u jednoho chléva se snaží pobíhat tři tělnaté ženy a cosi nahánějí, příšerně u toho křičí, ale ne tu dálku není rozumět, až když přijdu blíž, vidím co se děje. Pobouraná ohrada a z ní jim uteklo, několik selat a ony se je marně snaží nahnat zpátky a to s takovou vervou jakou by u těch tělnatých žen nikdo nečekal, dokonce se jedna odvážila po seleti skočit robinzonádou hodnou zkušeného fotbalového brankáře. Leč zemská přitažlivost a její hmotnost nedovolili, aby dosáhla cíle a sele lapila. Roztáhla se spíš široká než dlouhá nejméně metr od kýženého cíle v kaluži hnojůvky. To už jsem byl zatím nepovšimnut docela blízko a vybuchl nekontrolovatelným smíchem, scéna jak z dobré grotesky. Tu si mně ženy teprve povšimli a hned abych se tak blbě nesmál a raději jim pomohl selata nahnat tam do té druhé ohrady, co není poškozena.

Nemyslete, že nahánět selata do úzké branky ohrady je legrace, obzvlášť když jsou řádně vyjevena. Vždy, když už se podařilo sele nahnat k vrátkům, leklo se úzkého průchodu, tak vždy udělalo bleskové vlevo či vpravo bok, to se nedalo předpokládat a bylo po parádě. Ani Pelé neuměl udělat tak bleskovou kličku. Po chvíli marného nahánění jsem změnil taktiku, pomalu jsem se přiblížil k seleti téměř na dosah a skočil podobně jak tělnatá paní, doufám, že to byl hezčí skok a snažil se ho rukama chytit a přidržet, potom ho odvléct do ohrady. Copak, chytil jsem ho a za zadní, ale nebylo v mých silách ho udržet, tou zadní škublo, při tom mně trefilo pod oko a bylo fuč. Oko bolelo a tak jsem to po třetím pokusu vzdal. Musím přiznat, že kdyby nešla okolo skupina místních pionýrů, kteří ochotně pomohli, selata nahnat do ohrady honili bychom se s těmi selaty dodnes a to už je hezká řádka let.

Jedna z těch tělnatých paní mně umožnila, abych se u ní doma umyl, dokonce mně nabídla koupelnu a večeři. Dostal jsem strach, že by mohla nabízet ještě vyspání a něco navíc, tak jsem si jen umyl ruce a obličej teplou vodou, při pohledu do zrcadla jsem viděl, jak mně narůstá pořádný monokl, chvatně se rozloučil a odešel. V místní hospodě měli, ještě salám s cibulí vzal hem za vděk i tím včetně jednoho piva a odešel spát do lesa.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.