Historia magistra vitae

Nález

2. února 2016 v 20:31 |  Trempská odysea

Je kolem poledne a hustým deštěm zmáčený přicházím táhlým údolím k polozbořenému stavení, snad bývalé hájenka či co rozpoznat se to už nedalo, ale asi na půlce byla ještě sice děravá ale střecha. Vodu v láhvi mám a tak se rozhodnu, že do té barabizny vlezu a pokud tam najdu kousek suchého místa tak tam přečkám déšť, protože ke skalním převisům je ještě dost daleko.

Když vejdu dovnitř zůstanu civět snad s otevřenou pusou, nevěřím na strašidla a strachu také mám pomálu, ale tentokrát jsem strach dostal. Pod částí celistvé střechy byl zbudován něco jako malý primitivní srub s lůžkem a uprostřed místo stolu a židle menší a větší bedýnka, ohniště, nad kterým bylo něco jako trychtýř a od něj vedla rezavá roura do polorozpadlého komína a co bylo důležité, ale teď ne pro mě, bylo tam sucho.

Déšť by docela hustý a mně by bylo docela milé, kdybych tady mohl chvíli počkat a tak se odhodlám zavolat, zda tady někdo je, dvakrát tišeji a když nikdo neodpovídá, zavolám silněji a zase nic. Dávám se do zevrubnější pohlídky, lůžko vystlané zatuchlou suchou travou a na něm hodně unavená deka, tak tady bych nespal i kdyby mělo lejt ještě víc, říkám si a jdu k ohništi u kterého je trochu suchého dřeva a tak mně napadlo, že si uvařím horký čaj a pak hned raději vypadnu.

Když seberu ze země prvních pár kousků dřeva kouká na mně do podlahy přidělaný kus ohnutého železa jako by se jím mněl zvedat nějaký poklop, tak za to železo zatáhnu a skutečně se zvedá asi půlmetrový poklop. Zvědavost je silnější než strach a tak zvedám poklop úplně, abych se mohl podívat, co se pod ním ukrývá. V té tmavé díře toho moc vidět nebylo jen do podlouhlého balíku srolovaná stará celta převázaná drátem v bužírce a to mně začalo zajímat.
Vytáhl jsem balík celty z díry a odmotával z něj drát, kterým byl převázaný. Cítil jsem, že je v celtě zabaleno něco tvrdého a byl nedočkavý na to, co jsem objevil. V celtě byl olejem napuštěný kus deky, a když jsem jej rozmotal zíral jsem na pušku. V první chvíli sem ji chtěl vzít vzít do ruky abych, si ji lépe prohlédl, ale něco mně říkalo, zabal to a zmiz. Rychle jsem pušku zamotal pokud, to šlo stejně, jak byla předtím, vše uvedl, jak bylo před mou návštěvou a co nejrychleji se vydal do deštivého dne. Raději jsem opustil cestu a vydal se lesem jen se snažil udržovat směr ke skalám, kde jsou převisy, pod nimiž se dá rozdělat oheň, osušit a také v suchu se vyspat.

Ráno byly mraky mnohem světlejší přesto stále drobně pršelo. Nedalo se nic dělat, sbalil jsem bágl, hodil přes sebe celtu a vydal se na další cestu. Když jsem se blížil k malému městečku uprostřed lesů potkávám, starou dodávku, která mířila směrem, odkud jsem přišel, kdyby nebyla tolik pomuchlaná a brvami flekatá ani bych ji neregistroval, ale její vzhled upoutal, tak jsem si všiml, že za volantem sedí statný muž kolem padesátky stejně ošuntěly jako dodávka, víc jsem mu nevěnoval pozornosti, protože se mně v hlavě honily myšlenky kolem včerejšího nálezu. Došel jsem na nádraží a při koupi jízdenky jsem si všiml policejního auta, tenkrát ještě VB a ve vestibulu nádraží si dva příslušníci VB kupovali kafe. Rozhodl jsem se, že jim o svém nálezu povím, ale to jsem nečekal, že mně odvezou sebou na stanici a já budu muset sáhodlouze mnohokrát opakovat, vysvětlovat kde a proč a co jsem tam dělal, no strašně moc pitomých otázek stále dokola. Tak minulo poledne a já mněl už strašný hlad když jsem konečně podepsal protokol.
Ze stanice na nádraží jsem musel už po svých, policejní taxi zpět se nekonalo, že prý musí k případu případi, ještě, že po cestě byla hospoda, kde vařili a tak jsem se mohl najíst. Asi za čtrnáct dnů, dobu si už přesně nevybavuji, mně přišlo předvolání na oddělení vyšetřování trestných činů v našem městě, to víte, že jsem byl z toho řádně vykulenej, vždyť jsem nic neprovedl, naopak nahlásil jsem nález zbraně a to by se snad mnělo, né!

Na vyšetřováku to nebylo tak zlé jak jsem se obával uvařili mně kafe a znova se mnou probírali ten protokol o mém nálezu, ale už bez arogantního jednání jako byli tamti případi, po nějakém drobném doplnění jsem znovu protokol podepsal a byl propuštěn. Přibližně za měsíc jsem musel k soudu jako svědek abych znova povídal jak jsem, našel pušku, tam jsem se také dozvěděl, že šlo o pušku dlouho hledaného pytláka, který působil v lese značné škody a dokonce jsem ho viděl na lavici obžalovaných, byl to ten muž z dodávky.

Dlouhá léta jsem pak do těch míst nechodil, ale mněl jsem obavy, že bude na svobodě a potkám ho a on se mně bude chtít pomstít. A po celou dobu co jsem tam nechodil a říkal si, stálo mně to za to, nebylo lepší tu chatrč rovnou zapálit a mít klid. Dneska ale rád vyprávím, protože to se podaří málo komu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.