Historia magistra vitae

Náš hajný

11. února 2016 v 6:01 |  Trempská odysea

Náš hajný byl celkově zajímavý člověk a mněl pifku na cikány od té doby, kdy v lese načapal cikána, jak vyprošťuje zajíce z oka, které bylo uděláno z ocelové struny a od té doby mu nesměli cikáni do lesa téměř vkročit. Je mně jasné, že nevíte, kdo to byli cikáni, ti už dnes nejsou, asi vymřeli, dnes tu máme pouze Romy a s těmi není taková legrace. To když jsem byl kluk a hráli jsme na paloučku za vsí kopanou, vedle kterého měli cikáni domeček, tak se vždy vyřítilo asi patnáct cikáňat včetně táty Ference a hned, že si zahrají cikáni proti Čechům a tak nebylo nikdy nouze o protihráče i spoluhráče a mydlili jsme kopanec celé odpoledne dokad bylo vidět a to i když padal sníh s deštěm. To pak bylo horší, když jsme přišli domů. Škoda, dnes je nám už o dost více let a cikáni a náš hajný už tady nejsou. Máme v republice pouze Romy a ti jsou z velké části invalidní důchodci a ti kopanou hrát nemůžou.

Náš hajný byl tuze nazlobený na komunisty, musel totiž na příkaz shora trpět v lese skupinu téměř negramotných cikánů na práci v lese, jako je sázení stromků, což dělali vždy dost nedbale a tak polovina sazenic zahynula a on musel jejich práci denně kontrolovat a s docházkou do práce to nebyla také žádná sláva. V tom se cikáni velice podobali dnešním Romům. Proto každý kdo šel do lesa věděl kde se v lese hajný pohybuje protože jeho hlas odpovídal, jeho mohutné postavě a když šel na kontrolu pracujících, spíše nepracujících cikánů začal řvát tak, že když byl uprostřed lesa, bylo jej slyšet na obou jeho vzdálených koncích. Z toho teda měli cikáni strach a tak když hajný začal řvát, cikáni pracovali až se i zapotili. Nikdo jiný cikány nedokázal přinutit k práci jako on.

Léta ubíhala a hajnému přešlo sedmdesát let, když mně jednou pozval domů, věděl jsem, že má rád po ránu stopečku slivovičky tak jsem při cestě na Moravu lahvičku domácí koupil, netušil jsem, jako mu tím udělá radost a on hned otevřel své srdce a začal vyprávět o své lásce k lesu, oboře a jeho muflonům. Vytáhl ze stolu několik alb s fotografiemi nejen muflonů, ale i jelení a srnčí zvěře v každém ročním období, něco tak nádherného a konejšivého jsem nikde jinde neviděl. Ukázal mně i svoji sbírku loveckých zbraní, některé pamatovali jeho děda a všechny cenné kusy měl zabaleny v sametu. Povídali jsme dlouho do noci a pojednou byla slivovice z půlky vypitá a já u něj přespal, protože následovala neděle, tak nebylo kam spěchat.

Přesto ráno hajný časně vstával, aby obstaral své maličké hospodářství, na samotě hluboko v lese to ani jinak asi nešlo. Když udělal vše potřebné tak mně vzbudil, to už na stole voněla silná černá káva s poctivým žitnopšeničným chlebem komunistické provenience, ten i po čtyřech dnech nebyl tvrdý, nedrobil se jako současné chlebové atrapy vyráběné napůl ze strouhanky a o tom vím toho dost. Je to hanba vlády, že nechá občany státu krmit německým odpadem, jen ta má z ostudy kabát a nic si z toho nedělá.

Namazali jsme si chleba domácím škvarkovým sádlem, po té pijatice to bylo ideální, mněl jsem strašný hlad. Toto byla vzácná výjimka, které se čas od času stanou, normálně mně kořalka nechutná, takhle k obědu jedno dobré pivo to je jiná, ale sežeňte dnes dobré pivo, z velkých pivovarů je všecko na jedno kopyto - euro pivo, ještě tak v malých pivovarech umí uvařit dobré pivo a to také není všude. Nemohu jmenovat pivo, které mně nejvíce chutná, byla by to reklama, ale mohu prozradit, že když přijedu do Českého Ráje a dostanu se do jedné své oblíbené hospůdky tak si na pivu opravdu pochutnám.

A jak tak snídáme, hajný najednou s pohledem do okna doslova na okamžik strne, pak vyskočí jako by ho kousl medvěd a skočí po brokovnici. Nevím co se děje a tak čekám věcí příštích, hajný skočí ke svému letitému kredenci a obrací hrneček po hrnečku, kastrůlek po kastrůlku, vysype tři šuplíčky a až v tom třetím nalezl, co hledal, patrony do brokovnice. Rychle naládoval a vyběhl ven, Ozvala se rána a pak řev hajnýho. Mnohá slova, která užil nebudu, raději psát, jen pro představu malý kousek jeho řvavého monologu - ty svině, ty kurvo komunistická, to je této týden už třetí kuře, počkej ty krávo jí tě jednou dostanu a nasypu ti do p….e broků co se jich o tebe vejde. Tak řádil asi pět minut, než se zklidnil a vrátil se ke stolu.

Po chvilce klidně, ale mrzutě povídá - víš tenhle týden mně ta svině káně odneslo už třetí kuře a já ho ne a ne dostat, jestli to takhle půjde dál tak za tři týdny mám po kuřatech a to nemluvím, jak tady slídí letos liška, psi se můžou každou chvilku zbláznit, tak nevím, jestli někdo jde nebo štěkají na lišku. Na moji otázku proč tedy nemá pušku nabitou, aby byl rychlejší odpověděl -tak, za prvé pušku mají vojáci a tohle je brokovnice to si pamatuj, nabitou zbraň nesmím nosit ani odložit, předpis je předpis, jen jsem si nevzpomněl, kam jsem uklidil patrony, jednu nebo dvě mám v torně, to když jdu po revíru a torna visí na chodbě, než bych pro ni došel a mávl mrzutě rukou. Od té doby rozeznám brokovnici od pušky.

Náš hajný mně malou oční vadu trochu šilhal, a když se rozčílil tak se jeho šilhání zvětšilo natolik, že jste nepoznali, zda se dívá na vás, nebo za roh. To možná cikánům tenkrát nahánělo strach, nikdy nevěděli, kam se dívá a co vše může vidět a oni téměř vždy něco ukradli a někde schovali a po práci odnesli, mněli strach, aby hajný ten lup nezahlídl.

Uteklo ještě dost roků a ve věku kolem osmdesáti let jsem na hájenku každý týden vozil na kole veliký batoh se zásobami potravin a při jedné návštěvě mně řekl - jsem už starej a pes taky, je tu však pod tamtím břehem u buku na rozcestí liška, má tam noru. Zítra po ránu bych na ní chtěl jít, není to daleko, přijď za svítání a pojď se mnou, kdybych potřeboval pomoc. A tak jsem byl druhý den, ještě skoro za tmy na hájence a hajný už byl připravený, jen se vydat na lišku. Ve vzduchu byla cítit zvláštní atmosféra, jako by se mělo něco stát a taky jo. Nalil dvě stopečky slivovice a řekl - na můj poslední lov, tímto končím a zbraně předám synovi, jak víš, je taky hajný a příští týden opouštím hájenku a stěhuju se dožít k němu, na jeho hájenku. Vybral si památeční myslím, že kulovnici a řekl po dědovi. Přemýšlel jsem jak z toho a čím bude střílet, ale neměl jsem odvahu se ptát. Přes rameno hodil tu svoji lesnickou brašnu a vydali jsme se na cestu. Došli jsme na místo lovu lišky, hajný si napřed sedl, zapálil fajfku a mlčky pokuřoval. Když dokouřil, chvíli se hrabal v té brašně a napřed vylovil kladivo, to jsem vůbec nechápal a poté vylovil ještě něco, co zezadu vypadalo jako obraz. Ukázal na rty, ať jsem zticha a odešel k buku. Ten rámeček přibil tak aby byl vidět z rozcestí a pak mně zavolal. V rámečku byla fotografie lišky a pod ní krasopisně napsáno - POZR TADY ŽIJI JÁ LIŠKA, CO JSEM DOST LET TRÁPILA HAJNÉHO A ON PO MNĚ NIKDY NEVYSTŘELIL. Vytáhl placatku slivovice, nalil dva kalíšky a řekl na zdraví paní lišky. Tenkráte jsi v těch zničených tatrách 603 mněl prsty určitě ty a že jsem Ti rozuměl nikdy jsem o mém přesvědčení v tomto s nikým mehovořil, tak opatruj můj les. Zítra ráno sednu na vlak a odjíždím, syn zařídí kolem hájenky vše potřebné. Podal mně svou medvědí tlapu, řekl, nemusíš se mnou, chci se tady rozloučit, a pak budu balit S těmi slovy odkráčel, trochu léty shrbený, ale stále statný i z mého života. Zbyly po něm krásné vzpomínky a nejen u mě, i cikáni dlouho vzpomínali se slovy - byl hodně přísnej, honil nás, ale byl to čestnej a správnej chlap.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.