Historia magistra vitae

Ukradl nám chleba

2. února 2016 v 12:53 |  Trempská odysea

Jednoho pátečního letního odpoledne jsem se vydal na další toulky přírodou, cestou se stavím jako obvykle pro parťáka, tenkrát nebyly mobily, abychom se domluvili dopředu a tak se v jednom městě různé věci domlouvaly mnohokrát až na poslední chvíli. Tak se stalo i tentokrát, ale smůla, parťák mněl kotník ve škrobáku a sotva pajdal - následky fotbalového mače na plácku za domem. Nedalo se nic dělat, vyrazil jsem na nádraží sám, abych stih poslední spoj do země zaslíbené.

První část cesty nebyla nic moc, ve vlaku jen několik postarších dam jedoucích od někudy někam, povídaly si o vařečkách a dětičkách, to mně nezajímalo, obzvlášť když mněl našinec na rameni bágl s očouzeným ešusem, to pak s nimi nebyla žádná sranda, koukaly na našince jak na zločince. Tak jsem zalezl na konec vagonu a vezl se k cíli. Po dvouhodinové cestě jsem musel přestupovat na náš Pacifik. Hodinové čekání uteklo lépe, než jsem čekal, žádná nuďárna v parku vedle nádraží čekali na stejný pacifik další trempíci s kytarami a zpívali. Já ne, kdybych spustil to svoje pěvecké umění asi by zahodili kytary a utekli, tak jsem si jen broukal tak aby to raději nikdo neslyšel. Za nějakou chvíli přisupěl pacifik, konečně, ještě trochu počkat až mašinka přejde z předku na zadek, aby mohl jet, odkud přijel a nás vodvez, kam jedeme. V pacifiku, bylo fajn, vagony s dřevěnými lavicemi nebyly to nejlepší, sem tam nějaká saze ale to se nedalo nic dělat pod kotlem parní mašinky - tříkoláku - se topilo uhlím, a vůbec nejlíp, když nepršelo bylo na plošině, to na každým konci vagonu byla plošina se železným zábradlím, to tam bylo proto aby po cestě neztratili nějakýho vožralýho, my tam chodili kouřit, to se mohlo a když jsme si dali nohy na schody vagonu tak jsme i seděli, náš pacifik jezdil pomalu, že normální lidi nevypadly, jenom vožralý.

Po nějaké chvíli jsme šli na plošiny, na každou stranu vozu po třech, alespoň sme se netlačili a každý mněl místo na schodech. Bylo to báječný, sedět za jízdy vlaku na plošině a koukat po krajině, když pacifik jel tak pomalu. Tamhle nějaká paní hrabe, seno kousek, dál vod ní se pase koza a běhá nějakej pes. Vo kus dál jede sedlák na žebřiňáku taženém koněm možná pro to seno. Za chvilku je pole, který celý svítí zlatou barvou zralého obilí a nad tím třepaj křídlama skřivaní a to strašně rychle a my máme strach aby, nezačlo pršet, říkaj to dospělci, že když skřivani lítaj nízko, bude pršet. Pacifik projíždí kolem lesíku, když náhle brzdí, až zastaví, je to trochu v zatáčce tak vidíme, jak z mašinky slejzá snad topič, to byl pán, kterej házel uhlí pod kotel, aby byla pára. Z mašinky mu druhej pán, to bude fíra, podává hadici a teď sne si všmli taky, pod pešuňkem je vidět trochu kouře asi vod jikry co ulítla´když jeli pro nás a teď to dou uhasit, aby se z toho neuďál velkej voheň to by mohl pak hořet i ten lesík, za pět minut uhašíno, hotovo a jedeme dál. Pacifik se pomalu prázdní, na každej zastávce vystoupí pár pánů a průvodčí zatroubí na trubku, aby se rozloučil, celou cestu si s nima pvídal asi sou kamárádi jako my, až sme úplně sami. No my už taky budeme vystupovat, ještě dvě zastávky.

Konečně pacifik zastavuje a my celý říčný bejt už v lese vyskakujeme nižby sme počkali, až zastaví. Bydlo, tak mu říkaj jeho pardi při tom skákání vo něco škobrtl a rozplác se jak žába a hubou rovnou do kytary jen to zapraskalo i vtom rámuse, to jako kytara, kosti mu vydrželi jen na čumáku mněl votištěný struny a v nosu vražnou tříšku, nebyla velká tak sme se řehtali jako koně těm votištěnejm strunám. Dyž sme se vyřehtali, šli sme kažej svou cestou, ke mně se přidal Blek
zbytek s votištěnou strunou táhli k blízkému kampu, že tam sou holky. Já s Blekem na kopec, kde na kraji vobce u lesa má srub Kůžák, přece ty skřvani nám strašily v kebulích, tak rači pod střechu. V půlce cesty sme byly ještě v lese a uďála tama jako v ranci a my na rozcestí blbě zatočili, voni vobě cesty vedou do tej vobce kde má Kůžák srub, ale tahle byla rozježděná vod traktoru, jak tam tahal dřevo a byla delší, ale ne tolik do kopce. No šlapali sme v blátě, protože sme neviděli, kam šlapeme, když sme uviděli něco světlýho, byly to voloupané klády, napadlo nás, že si vodpočnem a dáme cígo. Sedli si teda a dli si cígo. Když sme se zvedali, že pudme dál, poznali sme, jak sme blbý. Naše kalhoty jak sme seděli se přlípli na smůlu co byla na těch kládách.

Bylo ňák k půlnoci sme dorazili ke srubu, začal sem klepat na dveře, ale nic se nedělo, Blek stál u vokýnka řekl, že je Kůžák určitě doma a chrápe jak zabitej, že se musí pořádně zabouchat a hned to uďál a pořádně, pěstí vyrazil tabulku skla, ale Kůžáka zbudil. Když votevřel tak chvíli prskal za to vokno, ale my mu řekli, že mu za to dáme prachy, to ho uklidnilo a řekl, že teda jo, ale je vochrápanej a de si hned lehnout a my ať si lehneme dozádu jako dycky.

Za chvíli sme šli chrnět, po nějaké chvíli mně Blek dal ruku na papulu, a ukazuje, abych byl zticha, a kejvá hlavou ke stolu. Zůstal, sem zírat s otevřenou papulou, po stole se posunoval krajíček chleba, kterej, sme tam nechali, pak spadl na zem, a pohyboval se dál ke zdi bylo, to docela vidět, ouplněk nám svítil protějším voknem. Pak se chleba posunoval jako by dostal nožičky po zdi nahoru, k druhému voknu, ale hodně pomalu, když byl chleba ve vokně tak bác a najednou byl fuč. Já myslel, že straší nějakej duch či co. No představte si, že vidíte kus chleba, kterej z neznámých důvodů jen tak cestuje a vyskočí si voknem, to snad není normální.

Ráno sme vo chodícím chlebu řekli Kůžákovi, von na to, že se to u něj už víckrát stalo a že neví jaká sebranka z lesa to délá. Dyž sem mu řekl, že to může bejt nějakej duch, kterej tím chce něco říct nebo má taky hlad, tak mně Kůžák řekl, že mluvím jak magor. To mně teda dožralo a řekl sem mu, že dyby nechlastal, tak by toho ducha mohl vidět. Von vyskočil jako by ho hryzl nejméně slon, hodil po mně můj bágl a zařval - vypadněte sem už nechoďte do mýho chlastu je, vám prdlačku. Dodneska nevím co to prdlačka je, znám akorát prdelačku, tu vařbuje babička, dyž zabíjej svini, ale to dělaj před vánocemi a teďkonc je léto a to se svině nezabíjej, to vím moc dobře vod babičky.

Vypadli sme, ale den stál za prd, zamračilo se, to kůli Kůžákovy a začalo chlejstat z mraků jak by se prorvalo, stavědlo na rybníce. Do voběda chlejsták neskončil a já byl jistej, že za to může opravdu Kůžák, prtože urazil toho ducha co má hlad a ten se nám tedeďkonc mstí. Řekal sem vo tom Blekovi a že to nemá cenu bejt na čindru když tak furt chlejstá, že jedu domů.

Vod tý doby sem bleka ani Kůžáka neviděl. Pardové co maj srub na slunečnej stráni asi za dva roky mně říkali, že Kůžáka vzal ďas. Toho pána neznám, ale myslím, že je to vod toho ducha co má hlad




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.