Historia magistra vitae

Viníkem byl sýček

13. února 2016 v 10:24 |  Trempská odysea

Když jsme s Václavem léta páně 1973 pozdního a dusného odpoledne došli kPanenské jedli, nám došla voda a tím jsme museli s Vaškem řešit dvě věci najednou, kam jít na noc, aby tam byla také čistá voda na pití. Na Tokáň, která byla nejblíže, se pro vodu nedalo jít, byla to rekreačka ministerstva vnitro, a když tam byli papaláši, bylo vše důkladně hlídané, ale ono to bylo hlídané celoročně, tak bychom tam asi neuspěli ani v jinou roční dobu, je však pravdou, že jsme se o to nikdy nepokusili, tak nemohu na sto procent tvrdit, že bychom s prosbou o vodu neuspěli, ale byli jsme trempící a ti nebyli u panstva moc oblíbeni, určitě ne do události následného rána.

Nakonec jsme o žízni absolvovali dost dlouhou cestu k hadímu prameni, kde stál srub, který zřejmě patřil myslivcům, ale dalo se v něm přespat, a hlavně tam byla voda a ohniště kde jsme si udělali ohýnek, ale měli jsme dost nahnáno, tak byl skutečně maličký, jen abychom si ohřáli konzervu a uvařili vodu na kávičku, kterou jsme měli oba rádi. Když jsme dojídali, objevila se asi tři metry od nás veverka, jak jsem si chtěl ukousnout kousek chleba, veverka se postavila na zadní a začala si hladit bříško, snad měla taky hlad, tak jsem odlomil kousek chleba a hodil směrem k veverce, ale ta se lekla a utekla. Co se stalo s tím chlebem nevím, ale ráno byl pryč.

Popíjíme kávičku a udržujeme ohýnek slabounkými klacíky jen tak, aby svítil a rychle dohořel, až půjdeme spát, přesto že ohniště zalijeme vodou. Je už tma, měsíc ještě nevyšel, když tu se ozve z hlouby lesa sýček, jeho houkání uprostřed hlubokého lesa zní tak zvláštně, až trochu strašidelně, přesto krásně. Kdo tak sýčka uslyší, dá za pravdu pověrám, které se o houkání sýčka tradují. Po následujícím ránu bych řekl, že na mnohých pověrách něco bude

Z ohýnku doutnají už jen režavé uhlíky, nám se zatím spát nechce a tak polohlasně si povídáme o všem možném, když se vyhoupl na oblohu měsíc vúplňku, to byl najednou les plný neuvěřitelných stínů, že jsme zmlkli a jen koukali kolem sebe, možná to byla naše bujná fantazie, ale tvary stromů i vzdálenosti byly najednou zcela jiné. Pomalu si chystáme spaní, když jsem se podíval proti noční obloze, prozářené úplňkem, uviděl jsem malý kousek nad námi mihnout letící se stín, který nezanechal jediného zvuku, tak umí létat pouze výr, vzpomněl jsem si na slova našeho hajného. Říkám Vendovi, co jsem viděl, i o tom, že to byl výr, Venda moc nevěřil a já si také nebyl moc jistý, vždyť to bylo poprvé, co jsem něco takového uviděl. Zabalili jsme se do celt a ještě si o tom tichém letu a výru povídáme, spíše se dohadujeme, zda to byl, či nebyl výr. Asi po půlhodině, bylo už k půlnoci, jsme dostali rozhřešení hádanky. Ze skal, které bylo večer při smrákání pro lesní porost sotva vidět, se ozvalo zřetelné houkání výra, ty silné a krásné emoce nelze ani pořádně popsat, svět i čas jako by přestali existovat, najednou jsme splynuli se vším kolem nás, v duši se rozhostil úžasný pocit štěstí, s nímž jsme usínali.

Mnoho jsme toho nenaspali, ranní chlad po včerejším dusnu spolu se sluníčkem nás vytáhli z celt, všude se třpytila na trávě rosa, což jsme po včerejším dusném dnu nečekali, mysleli jsme, že přijde nějaké dešťovka, nebo dokonce buřina, byli jsme z té proměny docela rádi. Tak rychle nasbírat trochu klestí uvařit čaj, posnídat a vydat se na cestu ke Hřensku, od kterého jsme se kvůli vodě včera vzdálili tak o dvě hodiny cesty, proto jsme se rozhodli, že nepůjdeme mostovým dolem, ale cestu si zkrátíme ne příliš schůdnou roklí, ale podstatně kratší cestou, ale člověk míní, okolnosti mění.

Když jsme se přiblížili k panenské jedli, narazili jsme na zmatený starší pár se dvěma malými dětmi, v těchto končinách, to mohli být jedině dovolenkáři z Tokáně. Sami nás oslovili tím, že šly brzo ráno na houby a v těchto zpropadených roklích podobných jedna druhé, což není pravda, každá vypadá jinak, ale co by jste chtěli po Pražácích, kteří přijdou do lesa jednou za rok na houby, přitom je ani neznají. Řekli jsme, že je z rokle vyvedeme na cestu k Tokáni, za což nám děkovali, div se v pase nezlámali a hned se hrdě chlubili se svým houbovým pokladem, kde bylo snad jen krom mochomůrek všechno možné a celému pokladu vévodili hřiby hořčáky, které nebylo třeba ani hledat, rostly pod každým druhým stromem. Tak pracné vysvětlování, že to nejsou dobré houby, jsem snad v životě nezažil a myslím, že Václav, ač raději mlčel z toho jejich nechápání či co to bylo, byl zralý na psychiatra, já konečně také, protože jejich do nekonečna omýlané, ale ty houby jsou moc krásné, na to abychom je vyhodili, bylo opravdu na hlavu. Nakonec se podařilo je přesvědčit, ale pár kousků vyloženě nejedlých hub jsme jim museli ponechat, že prý je na rekreaci pán, který houbám rozumí a toho se zeptají.

Když jsme jim řekli, že je z rokle vyvedeme na cestu, neuvědomili jsme si ani jeden, že to jsou starší lidé s dětmi do pěti let a nás čeká strmý výstup ne nepodobný lezení po čtyřech, jinak bychom se s nimi museli vracet téměř hodinu chůze zpět a vést je mostovým dolem a to by jsme k jedli došli kolem poledne. Nakonec to vyšlo na stejno, s těmito povedenými houbaři jsme se šplhali z rokle poctivou hodinu, jinak nám ta cesta trvala snad patnáct minut, ale pro nás bylo nejhorší, že oni si sebou nevzali žádné pití a už byli pár hodin v lese, takže měli pořádnou žízeň a než jsme vyšplhali z rokle naše, voda byla v jejich žíznivých ústech a my byli opět na suchu a už začalo sluníčko i v lese pěkně připalovat. Tak nám sýček sice nepřivolal neštěstí, ale dost nepříjemnou situaci, k vodě jsme měli opět daleko jako včera u jedle. Vtom starý pán vzal od malého kluka dopitou láhev, když nám ji vracel, řekl. Pojďte snámi na Tokáň, tam vám vodu dají. Trochu jsme zaváhali, ale byl to nejbližší zdroj vody, tak jsme šli, jen tempo těch lidiček a dětiček bylo šíleně pomalé, tak jsme ztratili další hodinu.

Ale zdržování nebyl konec. U vstupu do rekreačního areálu bylo něco jako brána, kde jsme museli předložit doklady i když jsme neudělali ani krok za bránu, pán kterého jsme doprovázeli, od nás vzal láhve s tím, že za chvilku je přinese plné. Ta chvilka trvala asi půl hodiny, (inu Pražákům plyne čas pomaleji) ale i kdyby se vrátil za dvě minuty, nebylo nám to nic platné, protože jeden ze strážných či hlídačů vzal naše doklady a odešel s nimi do velké budovy, prý je musí ověřit. To ověřování trvalo asi hodinu, když se vrátil, tak bylo ještě zdlouhavé vyptávání, co tady děláme, odkud, kam jdeme a to trvalo další půlhodinu. Nebylo se čemu divit, trempové byli pro Pražáky vždycky spodina společnosti (pokud to nebyli také Pražáci a zejména tady, kde se vyvalují ministerští darmožrouti za peníze dělníků, byli trempové obtížný hmyz. Konec konců dnes je to ještě horší. Každý podvodník si v chráněné krajinné oblasti postaví téměř hrad, a kdo se k němu přiblíží, může být i zastřelen, na takového jsou soudy krátké.

Když jsme se opět vydali na cestu, bylo kolem čtvrté hodiny a bylo jasné, že ani dnes do Hřenska za světla nedojdeme, tak jsme naše kroky nasměrovali do skal u Jetřichovic, ale po cestě se začalo nebezpečně mračit a ještě jsme nebyli ve skalách, začala pěkná buřina. Ke skalnímu převisu jsme došli hezky promočení a oheň nebylo zčeho rozdělat, všechno bylo nasáklé vodu, že každá snaha byla marná a žádná bříza, které kůra by nám pomohla rozdělat oheň v dohledu nebyla. Tak jsem strávili noc drkotajíc zuby a jak se rozbřesklo, na nic jsme nečekali a vydali se do víc jak deset kilometrů vzdálené České Kamenice na vlak a domů

TO URČITĚ MĚL NA SVĚDOMÍ TEN SÝČEK

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.