Historia magistra vitae

Není to pohádka

7. listopadu 2017 v 8:30 | Vladimír Berossos |  Trempská odysea

Trempové se ženili

Tento příběh podávám tak jak se skutečně udál, možná, že jej zaslechne někdo, kdo si rád vzpomene

Vladimír Berossos

Když dnes vyprávím o životě trempa, mnohým to zní jako vymyšlená pohádka. Dávno, už vymizely lokomotivy poháněné párou - tříkoláky táhnoucí tři čtyři vagony s dřevěnými sedačkami opatřené na každém konci plošinou s kovovým zábradlím, okna se otevírala celá a výška jejich otevření se aretovala koženými řemeny. Když se v supícím vláčku jedoucím přes Kopidlno k Jičínu sešla parta trempů s kytarami a všichni do jednoho, holky i kluci začali zpívat, byli všichni kamarádi. Nikdo nekoukal na druhého, zda má značkové triko, nebo kalhoty, to opravdu nikoho nezajímalo. Pro nás trempy byly důležité pevné boty, nepromokavá celta, les a kamarádi. Nebyli jsme žádní svatouškové ani abstinenti, nepamatuji však, že by se někdo opil tak aby nemohl chodit, nepamatuji také žádné rvačky, s místními lidmi, ani kuli holkám. Nejednou se stalo, že nějaká partička trempů dokonce pomohla některému hospodáři uklidit seno, když se hnala bouřka a nic za pomoc nechtěl a nevzali.

Stalo se, že jsme narazili na stařenku, které umřel manžel, krátce před vybíráním brambor a ani nevím (byl jsem z party nejmladší) jak se to vše rychle dohodlo, za týden jsme se vydali ke střence a za sobotní odpoledne jsme vybrali brambory, nanosili do sklepa a ještě složili uhlí, aby stařenka nemusela někoho prosit o pomoc, když jsme tam byli my - to by nám hrdost nedovolila.

Také s hajnými jsme povětšinou vycházeli moc dobře, alespoň my co jsme jezdili opravdu za přírodou a pozorovat zvířátka. Parta se, kterou jsem kamarádil, se trochu lišila od ostatních trempů, nebyli jsme spolu každý víkend a nikdy celý. Většinou jen první páteční večer kdy jsme tak slavili konec školního či pracovního týdne, ale o sobotním ránu jsme se rozešli jednotlivě nebo ve dvojicích po svých cestičkách. Ty dvojice byli většinou zamilovaní a ty pochopitelně mněli i jiný zájem, než být s dalšími další noc pod skalním převisem, proto jsme se sobotního rána takhle rozcházeli.

Nejvíce problémů dělala "bláznivá" Božka, neuměla být snad minutu zticha, musela furt něco povídat a navíc jezdila na vandry sama, ale snad kuli tomu věčnému nekonečnému povídání neuměla být ani malou chviličku sama a tak se vždycinky k někomu přilepila. Když se nalepila, nebylo možné jít pozorovat srnky, nebo něco jiného, Božka vždy vše svoji papulou vše vyplašila. Se mnou Božka moc štěstí neměla, já se totiž probouzel se svítáním a jen se rozednělo, byl jsem doslova a do písmene v háji, to bylo moje štěstí, ale běda ke komu se přilípla, toho musela za sobotu bolet hlava tak, že byl na psychiatra a nejhorší asi bylo, pokud se přilípla na některý pár to bylo po soukromí, pro které tam ti dva jezdili. Přesto Božce nikdy nikdo neřekl něco ošklivého brali jsme ji takovou jaká je jen, kdo chtěl mít od ní klid musel, zmizet dřív, než se Božka na něj zaměřila.

Asi bych mněl příběh o "bláznivej" Božce dopsat celý i když neznám pozdější podrobnosti.

Asi po roce trempování věnovala více své upovídané pozornosti věnovat hubenému Jankovi s velkým nosem, za jeho nos by nemusel hanbit ani slavný Cyrano, a že tem mněl už pořádný raťafák. To všichni kvitovali s úlevou a snad každý byl s tímto stavem spokojený včetně hubeného Janka. Trávil s Božkou stále více času, až najednou nevystupoval z vlaku, jak bývalo zvykem, ale pokračoval s Božkou do jejího rodného města. Léto se nachýlilo, když jednoho večera u táboráku se Janek s Božkou z ničeho nic postavili a všem oznámili, že se v říjnu budou brát.

To byste nevěřili, jak všichni překvapením ztichli. Ne že se ti dva chtěli brát, to se dvojicím trempů stávalo dost často, ale to bylo snad poprvé, co to některá dvojice oznámila u táborového ohně. Dosud to bylo tak že se dva zamilovaní, pojednou objevili jako manželé a nikdo si s tím nelámal hlavu. Porto takové překvapení. Když jsme se vzpamatovali "bláznivá" Božka řekla - všechny jste zvaní a uděláte nám opravdu radost, když všichni dorazíte Janek má rodiče, ale nevíte, že já nemám nikoho, vyrostla jsem v děcáku a vy jste moje rodina a ještě něco, chci mít čundráckou svatbu.

Chvíli bylo ticho, pak Black vstal a řekl jedno slovo - slibujeme, na to jako na povel, který nikdo nevydal, jsme se všichni postavili až na kluky s nástroji a do jednoho jsme zazpívali píseň Děvče z Montany (Slunečnice) která se pak stala táborovou hymnou.

Tato událost se bleskově rozšířila po sousedních kempech a v ten slavný den hospoda na kačáku prskala ve švech, přišlo i mnoho indiánský kmenů Hopiové, Mohykáni, Apači, Delevaři a ještě dost dalších a všichni slavnostně oblečení, indiánské i zálesácké oblečení bylo čerstvě vyprané, tomahavky a další zbroj všichni odložily do skladu za výčepem s tím, že hostinský je smí vydat pouze tomu, kdo odchází, To se stalo až za svítání. Na improvizovaném podiu se střídali muzikanti ze všech kempů i indiánských osad, asi to byl předvoj pozdějších potlachů a každá osada i indiánský kmen přinesl svatební dary. Nebyly to hrnce a cejchy jak se v civilizovaném světě dává, byly to dary finanční a to v tak nečekané výši, nejen že bohatě stačili na uhrazení veškerých nákladů 1, nefalšované čundrácké svatby, ale novomanželé měli dostatečný základ na vybavení společného domova. Kdo, pamatuje rok 1966 dobře ví co se dalo, pořídit za 12800 korun českých.

Dnes marně hledám, kam zmizela úcta člověka k člověku, kam se ztratila láska a je mně dost smutno, že lidé zapomněli na to, co dělá život krásný, že se sousedé neumí ani pozdravit a já poznal jak téměř neznámí lidé trempové (čundráci) kterými mnozí pohrdali, ukázali, že mají v sobě více úcty, lásky a lidskosti jak celá civilizovaná společnost, která jimi pohrdala.

Dnes se mohu pouze ptát - lidé, proč jste si zvolili tuto cestu vlastní zkázy.

 


Komentáře

1 Vlladimír | E-mail | 7. listopadu 2017 v 17:25 | Reagovat

Díky Vladimíre, připoměl jsi krásné mládí, o kterém dnešní mladí netuší, že vůbec něco tak krásného existovalo. Je mi smutno. A ještě smutněji mi je, když si uvědomím, že se to již nikdy nevrátí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.