Historia magistra vitae

Taková jsou fakta

19. února 2018 v 12:48 |  Fakta

Obří lež o tzv. českých četnících Protektorátu a její vyvrácení

V současnosti média šíří naprostou historickou lež o tzv. "českých četnících" v Protektorátu Böhmen und Mähren. Bezprostřední příčinu tomu zavdala takzvaná kauza Lety.

Jak se to má s četnictvem a vládním vojskem za Protektorátu? A jak se vlastně má se samým tzv. Protektorátem?

Začněme od historického začátku. Po zradě spojence ČSR Francie, za přitakání Británie, byla bez ČSR uzavřena čtyřmi mocnostmi tzv. Mnichovská dohoda, 30. 9. 1938. ČSR musela Německu odstoupit pohraničí českých zemí a 40 procent všeho průmyslu plus obranná opevnění. Z pohraničí bylo vyhnáno 250 tisíc Čechů, skoro 800 tisíc zůstalo na uloupeném území (jakýsi předobraz dnešního Kosova).

7. 10. 1938 se ustavila I. slovenská "autonomní vláda".

11. 10. 1938 s ustavila "autonomní vláda Podkarpatské Rusi".

30. 11. 1938 byl zvolen presidentem dr. Hácha a nastoupila Beranova vláda, jež zahájila tzv. II. republiku s názvem "Česko-Slovensko" (na tento konstrukt po převratu 1989 později navázal president Havel a vyvolal tzv. "pomlčkovou válku).

14. 3. 1939 Slovenský sněm odhlasoval tzv. "Samostatný Slovenský štát" od srpna 1939 s názvem Slovenská republika.

15. 3. 1939 Hitler po nátlaku na dr. Háchu a ministra zahraničí dr. Chvalkovského oznámil vojenskou okupaci českých zemí. S okupací vyslovil souhlas dr. Hácha a Beranova vláda (!).

16. 3. 1939 vydal Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čech a Moravy - Böhmen und Mähren. I. protektorátní vláda byla Beranova a tzv."státní president" zůstal dr. Hácha. Výnos sice zaručoval (!) Protektorátu "vlastní správu i autonomii", ale žádné tamní rozhodnutí nesmělo ohrozit zájmy Říše. Protektorát neměl zahraniční suverenitu ani ministerstvo obrany. Neexistoval parlament ani politické strany, pouze tzv. Národní souručenství a trpěné fašistické organizace, např. Vlajka, Svatoplukovy gardy, Strana zeleného hákového kříže apod. Vládní vojsko smělo plnit jen pomocné úkoly. Totéž se vztahovalo na protektorátní orgány, zejména na četnictvo. Ve vládě v protektorátu neměl hlavní slovo ani president, ani vláda, nýbrž říšský protektor. Nejprve von Neurath, souzený válečný zločinec v Norimberku, jenž nastoupil 5. 4. 1939, poté Heydrich. Od 27. 9. 1941, pak Daluege. Heydrich vyhlásil "politiku cukru a biče", pak stanné právo od 28. 9. 1941. 28. 9. 1942 byl zatčen předseda protektorátní vlády gen. Eliáš, vyslaný jako odbojář do vlády, a poté popraven. Pak bylo rozpuštěno vedení NS a provedeny první transporty Židů do Terezína. Byly zakázány vlastenecké organizace Sokol a Orel a jejich příslušníci popravováni, nebo posláni do věznic a do Osvětimi a dalších koncentráků. 19. 1. 1942 byla jmenována nová protektorátní vláda v čele s Jaroslavem Krejčím. 1. 5. 1942 Hácha byl nucen rekonstruovat výbor NS. 27. 5. 1942 byl proveden vojenský akt atentátu na protektora Heydricha. 4. 6. 1942 nastoupil jako protektor generál policie Daluege a státní tajemník Frank získal další pravomoci. Došlo k aktivizaci fašistických korporací - Vlajky (Rys-Rozsévač,později zavřen), Národní obce fašistické, Českého svazu pro spolupráci s Němci, Svatoplukových gard, Národopisné Moravy (Úprkovo hnutí), Strany zeleného hákového kříže, Českého svazu arijců apod. Tyto organizace ovšem nehověly ani nacistům, většina z nich tíhla k mussoliniovskému vzoru a protektorátní vláda sama se je snažila eliminovat.

Významnou osobností III. protektorátní vlády byl E. Moravec, hlavní ideolog kolaborace s Říší. Pomocí kliky redaktorů (Lažnovský, Kožíšek, Krychtálek, Vajtauer atd.) ohlupoval smýšlení mládeže i mas a s Fr. Teunerem byl tvůrcem Kuratoria.

Jak se situace Reichu zhoršovala, byla zesílena propaganda, např. vytvořením Ligy proti bolševismu (dnes máme historickou analogii - inkarnáty pana Štětinu, madam Langlšádlovou atd) Reich prosadil tzv. Technische Nothilfe a nasazení Čechů do říše na práce na obnovu bombardovaných měst. Roku 1943 Daluege uvolněn pro duševní chorobu, v říjnu 1943 nastolen nový protektor dr. Frick. K. H. Frank poté dostal titul říšského státního ministra pro Protektorát Čechy a Morava, přičemž mu patřil veškerý styk s Hitlerem a plná moc na území Protektorátu (což mělo za následek další vraždění po Lidicích a Ležákách, např. Ploština, Prlov, Javoříčko atd.).

O 5. výročí zřízení protektorátu Krejčí a Frank navštívili Hitlera v Obersalzbergu. Probrali možnou výměnu dr. Háchy Krejčím, což se však nestalo. Tam bylo stanoveno totální nasazení mládeže protektorátu na válečné práce - zákopy v protektorátu a v Ostmarce. Na přímý rozkaz Hitlera odjelo do Ostmarky (Rakouska) 10 tisíc mládežníku na zákopové práce, a v protektorátu mobilizováno 50 tisíc mládežníků.

V éře krachu III. Reichu Frank navštívil Hitlera 4. 5. 1945 v Berlíně. Jednal o případné nové vládě odsouhlasené Západem s proněmeckou orientací. Byla sestavena delegace velkoprůmyslníků a bývalého generála k jednání se Západem v Itálii. Tato snaha neuspěla pro kapitulaci Německa 8. a 9. května 1945. Do republiky se vrátil dr. Edvard Beneš, exilová vláda z Londýna a moskevské vedení odboje. Část území osvobodila s Rudou armádou Svobodova čs. armáda. Oblast západních Čech osvobodila Pattonova armáda. Národní a státní soudy odsoudily zrádce a kolaboranty, včetně R. Berana, R. Bienerta, člena protektorátní vlády, (příbuzného žalobkyně presidenta Zemana, paní Kaslové) A zde začíná odpovědnost protektorátních četníků a vládního vojska za činnost v Protektorátu.

Jak jsme osvětlili, Protektorát neměl mezinárodně právní subjektivitu, byl plně podřízen III. Reichu. Protektorátní orgány tudíž neměly vlastní výkonnou moc, ale jen moc subordinovanou orgány říše. To se týkalo i zřizování represivních institucí uvnitř protektorátu. Zemské úřady neměly vlastní právní subjektivitu, byly podřízeny velení složek říše - landráty byl podřízeny např. SD, orgánům wehrmachtu (území tzv. střelnic - Neveklovsko, Sedlčansko, Berounsko, Drahanská vysočina, Vyškovsko), orgánům NSDAP,gestapa atd.

To se týkalo i zřizování sběrných táborů, jako byly Lety nebo Hodonín či Svatobořice. Zatímco Lety byly zřízeny v, I. etapě z pracovních důvodů, ve II. etapě k tomu přistoupily nepřijatelné rasové diskriminace. Přitom Svatobořice na tom byly z hlediska ideologické mašinerie III. Reichu velice špatně - tam byl uplatněn systém fémového trestu - za tzv. nepřátele Říše trpěli jejich příbuzní včetně žen a dětí. Přitom ze všech těchto táborů se mohli věznění dostat do táborů vyhlazovacích.

Tábory ovšem nespadají na vrub iniciativy okupovaného českého národa! Tábory zřídila Velkoněmecká říše, nikoli protektorátní orgány, které dostaly vnucené příkazy od orgánů SD, gestapa a SS.

Každý protektorátní četník, který pokračoval ve službě Protektorátu Böhmen und Mähren, musel sloužit podle rozkazů a směrnic III. říše!

Proto president Beneš a po něm i další členové a spolupracovníci exilové vlády v Londýně, již nejméně od roku 1940 varovali všechny kolaboranty a zrádce - což se vztahovalo i na četnictvo a vládní vojsko! - že tito budou po osvobození postaveni před vyšetřovací orgány a souzeni pro zradu a kolaboraci! Po presidentu Beneši toto varování často opakovali další zástupci exilové vlády, Jan Masaryk, Pavel Svatý (Prokop Drtina), Jaroslav Stránský a další. Každý činovník protektorátní tzv. vlády a tzv. orgánů musel vědět a věděl, co bude následovat po osvobození státu ČSR!

Proto výklady o nějakém "českém podílu na represích proti Romům, Židům" atd. jsou nejen zavádějící, ale i trestuhodnou lží.

Protektorátní četník nebo vládní voják měli po osvobození pouze jedinou možnost očištění od zrady a kolaborace - prokázat své vyslání do těchto protektorátních složek pomocí dokladů odbojářských a partyzánských složek nebo složek zahraničních vojsk. Anebo u tzv. vládního vojka prokázat vzpouru proti wehrmachtu, což se zdařilo například v Itálii vyslaným členům protektorátního vojska, kteří se spojili v r. 1944 s italskými a jugoslávskými partyzány proti Němcům.

Po válce odbojářské a partyzánské organizace dle směrnic ministerstva vnitra a obrany utvořily komise, které byly tří a pětičlenné a dokládaly účast v odboji nebo vyslání do nepřátelských složek.

Po osvobození šetřily tři typy komisí všechny podezřelé z kolaborace takto:

Trestně nalézací komise šetřily případy zločinů a zrady podle dekr. 16

Bezpečnostní komise šetřily kolaboraci podle dekr. 5, 12, 33, 100 a 108.

Očistné komise šetřily provinění proti národní cti a lehčí případy kolaborace.

Po vyšetření pak orgány státu konaly trestněprávní a majetkoprávní opatření, například konfiskace majetku, domácí internace nebo odebírání čestných občanství apod. provinilých osob. Okruh vyšetřovaných zahrnoval tyto kategorie:

Němce, Maďary, české i slovenské zrádce, kolaboranty, české i slovenské gardisty, české nositele Svatováclavské orlice. Takže naprosto padá neprofesionální blábol exministra Hermana o dekretech jakožto "etnické čistce ve stínu Moskvy". Mytický Poirot by pravil:"Pane ministře, o žádnou etnickou čistku nešlo!" U dekretů nešlo o etnickou čistku. U dekretů šlo o určení nepřátel a zrádců I. ČSR! I proto nemohla být obnovena například agrární strana - nešlo o žádný "antidemokratický bolševismus". Agrární strana prostě a jednoduše jako celek zradila I. ČSR, její hlavní představitel byl superkolaborant Beran, proslulý výrokem "Hitler mi prkenici nevezme, boševik ano". A řada aktivních činovníků agrární strany prokazatelně kolaborovala s hitlerovci, podobně jako na Slovensku představitelé Hlinkových gard nebo Hlinkovy luďácké strany. Při obnovení takových "stran" by nutně došlo k občanské válce - ani z těchto důvodů nemohlo dojít k jejich obnovení. Agrárníci a luďáci kolaborantsky dohráli svou roli. ČSR zde prostě řešila stejný problém, jako osvobozená Francie s vichystickými darebáky, Holandsko a Belgie se svými kolaboranty, a Norsko se svýmu Quislingy.

Počítat protektorátní četníky a vládní vojáky za nějaké "představitele českého národa utlačující Romy, Židy" apod. je stejný blud, jako onehdy paskvil Blesku o "českých dozorcích" v Osvětimi. Už führerovy zákony a zákony Reichu vylučovaly jakoukoli účast Čechů v represivních složkách říše. Pokud se u dozorců vyskytla nějaká česky znějící jména jako Nowak apod. šlo zásadně jen a jen o říšské občany, nikoli o etnické Čechy. Kdyby u nás byl parlament co k čemu, dávno by vydal nějaký zákon o nepřípustnosti ztotožnění Čechů s represivními složkami Reichu, jak dnes mají bratři Poláci zákon o neúčasti Poláků na holocaustu. Bohužel, zatímco bratry Poláky osvítil Duch svatý, u nás vládnou historičtí analfabeti. Ale lež o "českých četnících" Protektorátu jsme doufám vyvrátili.

Srovnávací literatura:

Heinc Zd Kounovský, J Baumruk Vl, Vyznamenání z doby nesvobody 1939-1945,Praha 1999.

Beneš E., Projevy a stati.

Kopřiva L. Jak soudí trestně nalézací komise

Stránský J., Projevy k domovu

Masaryk J., Volá Londýn

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Autor pozůstalý po oběti gestapa, příbuzný obětí Osvětimi

Osobní poznámka: Kdyby mi někdo do očí tvrdil, že mí dva strýcové v Osvětimi byli drženi pod dozorem "českých dozorců", musel bych mu naplít do obličeje. Redaktoři Blesku měli štěstí.

Zdroj: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky2/Obri-lez-o-tzv-ceskych-cetnicich-Protektoratu-180219.htm

Gabriel Yücel a Süddeutsche Zeitung

Jana Maříková

Poslední dobou se věnuju válce Turecka proti kantonu Afrín v severní Sýrii za hlasitého mlčení světových velmocí a většiny novinářů. U našich novinářů mě to nepřekvapuje vůbec, ti už novinařinu dělat neumí - čekají jen na zakázky. Ale i v Německu panuje ticho větší, než bychom čekali u země, které tak leží na srdci blaho kdekterého uprchlíka. Kauza novináře Denize Yücela, zadrženého rok bez soudu v Turecku, byla přece jen medializována - má dvojí občanství, německé a turecké. Byl propuštěn, slavnostně, německý ministr zahraničí za SPD, Sigmar Gabriel, si div nevložil na hlavu vavřínový věnec.

Zvědavý pozorovatel si ovšem všiml, že se tak stalo u příležitosti bezpečnostní konference NATO v Mnichově, kde se Turecku v podstatě dostalo hlasité podpory při "ochraně jeho hranic". Jak špinavý kšeft propuštění Yücela bylo, se ptala i předsedkyně Národního výboru strany Die Linke, Sahra Wagenknecht, a představitelé kurdských obcí v Německu. Že poslanec za Zelené Cem Özdemir musel mít v době konání konference v Mnichově ochranku, protože turecká delegace mu projevovala "zjevné nepřátelství", ani nemluvě. Shromáždila jsem tedy nějaké informace a sepsala je - včetně překladu celého článku z webu Watch Media, který se dealem Gabriela a Turků za ostudné práce tisku zabývá podrobně.

Dnes jsem si přečetla další zprávu z těch, které čtu denně:

Kerem Schamberger napsal na svou fb stránku dne 18. 2. 2018:

"Šéfredaktorka tiskové agentury Mezopotamja Ajansi (MA), Elif Çetiner a novinářka MA Melike Ceyhan byly právě zatčeny v Istanbulu / Beyoğlu.

Přestože je Yücel naštěstí volný, základní postoj režimu se nezměnil".

Večer jsem si přečetla veřejný mail člena Kurdische Gemeinschaft e.v. Michaela Thiela televizi ARD, který přesně odkrývá celé nechutné pozadí slavného propuštění jednoho novináře - kvůli uvadající slávě ministra zahraničí - a uvěznění a odsouzení mnohých novinářů v Turecku k dlouholetým a doživotním trestům - za co? Inu, za kritiku Erdogana a jeho režimu. Korunu tomu nasadilo veřejné vyhrožování poslanci Bundestagu Cemu Özdemirovi, dlouholetému kritikovi Erdogana, přímo na "bezpečnostní" konferenci NATO v Mnichově. Michael píše v úvodu:

"Je špatné, jak postupuje fašistický stát proti svobodnému demokratovi (Cemu Özdemirovi, německá strana Zelených - Bündnis 90) a jak funguje spolková vláda jako hostitel se staženým ocasem. Hanba! Jak může člověk doufat v uvolnění napětí , pokud je alespoň půl tuctu tureckých novinářů odsouzeno k doživotnímu vězení současně s propuštěním Denize Yücela? Skutečnost, že spolková vláda a mnoho německých médií přiznávají Turecku právo na sebeobranu ve válce a agresi proti Afrínu, je víc než ubohé. Přítulná politika podpory kurzu fašistického a diktátorského režimu na úkor lidí v Afrínu je hanba"

A nakonec článek od Michaela Meyena z webu http://medienblog.hypotheses.org/1304

Mediální realita

Sigmar Gabriel, Deniz Yücel a SZ

Autor: Michael Meyen · 17/02/2018

"Jedna fotografie místo tisíce slov. Ministr zahraničí v přátelském kruhu novinářů. Takže není pochyb, Süddeutsche Zeitung mu věnoval celou stránku a obětoval svou parádní stranu 3. Obrovská reklama pro Sigmara Gabriela. Ministr zaplatil několika insider informacemi a hned si koupil celou žurnalistiku.

obr

"Dlouhá cesta k svobodě" je název tohoto příběhu. Jedná se o Denize Yücela, německého novináře, který byl v Turecku rok uvězněn bez obvinění a nakonec byl propuštěn. Ve skutečnosti je to o Sigmarovi Gabrielovi. Jaké štěstí, domnívali se redaktoři. Jaké štěstí, myslel si Gabriel taky. Momentálně je v Mnichově, v Bayerischer Hof, na události nazvané eufemisticky Bezpečnostní konference. Takže k Süddeutsche Zeitung, velké německé novinařině.

Wolfgang Krach a Heribert Prantl sedí u stolu v redakce společně s vedoucími strany 3 (Christiane Schlötzer, Alexander Gorkow) a investigativním novinářem Georg Mascolem. Svého návštěvníka mají exkluzivně jen SZ. A ony ho prodávají v balíčku s něčím, čemu říkají "měsíční rešerše", ve spojení s NDR a WDR. Panama Papers, Paradise Papers. Známe to. Make journalism great again. Podle SZ bylo novinářům vždy umožněno mluvit s lidmi, kteří byli "zapojeni do vyjednávání o propuštění". Cena: "Oznámit, až když bude (případ) vyřešen". Vysoká cena ve věku Twitter a spol.: "Diskrétnost - neohrožovat vydání Denize Yücela."

To, co vyšlo ven, zní tak, jako by celá debata o "embedded žurnalismu" neexistovala, kdy novináři, kteří chtějí být v předních liniích, musí psát to, co váleční lordi chtějí vidět. V tomto příběhu SZ není slovo válka. Také slovo mezinárodní právo chybí. Žádní Kurdové, žádný kanton Afrín, žádná Rojava, ačkoli Turecko je ve válce od 20. ledna v severní Sýrii, ve válce proti projektu, který Kurdové nazývají "demokratickým konfederalismem", s vlastní samosprávou, osvobozením žen a autonomií, která přesahuje národní stát a možná i kapitalismus. SZ naopak hovoří o "napětí v regionu" a o "nestálé situaci". Napětí. Brisantní výraz. Bitva o sestup v Bundeslize má větší grády.

Německé tanky se v tomto příběhu objevují, to ano. Koneckonců, spolková vláda "velmi dobře zvážila", jak se dočte příznivě nakloněný čtenář, a "vyhověla Turkům, co se týče znovu vybavení tanků Leopard podle potřeby". Zvážila, jak jsem řekl. Už se nejedná o problém "poté, co se tyto tanky převalily přes hranice Sýrie". O něco dál, tvrdí, že Turecko vniklo, pomocí tanků Leopard "do severní Sýrie". Tak se skrývá slovo válka. Tak skrýváte oběti, mrtvé děti, mrtvé ženy. Tanky se valí. Jako na dálnici, přes špatnou čáru. Přijela vojska. Človek si přeje, aby nikdo nezažil, co to znamená, když se tanky "valí" vojska "vnikají" proti jeho vůli.

Süddeutsche Zeitung se v tomto příběhu několikrát zajímá o to, co stálo propuštění Yücela. Politicky, možná i jinak: První cenou je tato stránka 3. Óda na Sigmara Gabriela a obecně na velké muže, kteří dělají politiku - v době, kdy je jiný člen NATO ve válce. Gabriel v tomto příběhu je skromný člověk, který to prostě považuje za svůj úkol, politik, pro kterého je důležitější blaho Denize Yücela než jeho vlastní kariéra, ministr, jak lze shrnout, který chce bezpodmínečně zůstat ministrem.

Turečtí diplomaté by se divili, jak Gabriel žije doma v Goslaru ("podrážděně", zvláště kvůli podmínkám ve vyšších vrstvách turecké státní správy). Dne 7. února se Gabriel dozví, podle investigativních reportérů v berlínské kavárně od Martina Schulze, že na ministerstvu zahraničí již brzy skončí, "nejdůležitější zpráva dneška" ještě přijde: "Musí ven z Turecka ". Co je proti tomu osobní kariéra?

Osud novináře. Původní nahrávka, SZ: "Doufám, že ještě mám čas dostat Yücela ven." To je to, co jeho spolupracovníci slyší znovu a znovu. "I to, co kdysi Gerhard Schröder řekl o Recepu Tayyipu

Erdoğanovi (kde byl jako bývalý kancléř dvakrát) se prezentuje, kdyby to novináři měli z první ruky (a nikoliv z druhé).

Důležité: Gabriel se zná s Erdoğanem a také s jeho ministrem zahraničí. Ten první se zřekl po rozhovoru s německým emisarem "hněvivých a dlouhých tirád" (pro který je zřejmě "známý") a ten druhý ho nazývá od návštěvy Goslaru "přítelem".

Zatčené novinářky

Žurnalistika nepopisuje pouze "skutečnost" (ať už může být jakákoli). Žurnalistika vybírá, urovnává, žurnalistika poskytuje formy pro naše myšlení. Může nazývat válku válkou nebo mluvit o valících se tancích a vnikajících vojskách. Může také ignorovat válku nebo alespoň ty, kdo jsou napadeni. V demokratických společnostech je novinařině

přisuzována veřejná role a někdy se mluví o čtvrté mocnosti, kritice a kontrole jiných mocností. Pokud budou ale novináři sedět na klíně mocných, pokud budou pospíchat, jakmile nějaký ministr zazvoní, jestliže prostě převezmou jeho příběh a udělají reklamu cizí věci, jen aby měli exkluzivní story, pak o tom nemůže být ani řeči".

A u nás je to ještě horší, novináři se vrhají na své oběti, jen když k tomu mají pokyn, a ani jim to není trapné. Strašně jim leží na srdci osud ruských a čínských disidentů, ale o zabíjení kurdských civilistů ani nepinknou, nemají zakázku. Stejně tak je nechává v klidu osud katalánských "separatistů" Řídí se jedinou myšlenkou - až na čestné výjimky, které se pak samy stávají obětí šikany - co jest z Bruselu, od Boha jest. Smutné, beznadějné.

Zdroj: http://www.novarepublika.cz/2018/02/gabriel-yucel-suddeutsche-zeitung.html

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.