Historia magistra vitae

Hanebná kapitola v dějinách Domu Windsorů

4. srpna 2018 v 9:05 |  Archiv

Hanebná kapitola v dějinách Domu Windsorů

Ve Francii imigranti napadají policisty, hasiče a záchranáře. Hoří auta, obchody i školy. Obchodní válka USA proti EU, Číně a Rusku se stala realitou, globalizace končí

ROZHOVOR "Proč se namáhat a opouštět něco, co se samo stejně v dohledné době rozpadne? Obávám se, že EU nepřežije ve stávající podobě důsledky migrační krize ani pomalu přicházející krizi ekonomickou," říká exministr Jaroslav Bašta.

Nebezpečné Rusko bylo téma české diskuse od roku 2013. Jakou stopu novičok nechal na důvěryhodnosti i ruské, i západní strany? A kdo vede "na body" tu píárovou bitvu, která se vede od roku 2013?

Rusko dlouho mediální bitvu o svou pověst prohrávalo, zejména kvůli anexi Krymu. Zvolení Donalda Trumpa, opakování kauzy novičok a mistrovství ve fotbale to začíná měnit. Propaganda, která z Ruska udělala říši zla a z Vladimíra Putina stínového nejmocnějšího muže světa, se kvůli své nedůvěryhodnosti obrací proti svým tvůrcům. Novičok byla ta kapka, kterou pohár přetekl.

Přichází obchodní válka USA versus EU, Čína a Rusko?

Obchodní válka se stala smutnou realitou jako jeden ze symptomů konce globalizace. Pro Českou republiku je nepříjemné, že zatím není znám její vítěz, zato nikdo nepochybuje o tom, kdo bude ten první poražený - Evropská unie. Takže i my.

Jak může dominanci USA a dolaru ovlivnit to, že řada států posiluje své zásoby zlata a pro své transakce omezuje používání dolaru?

Dominanci USA a dolaru zatím úspěšně zabezpečuje vojenská převaha Spojených států. Po určité době ovšem náklady na ní převýší benefity, které z toho plynou. Pak bude hrozit velký válečný konflikt.

Už jsou to tři roky, co českou politiku ovládlo téma migrace. Někdy slýcháme, že to bylo zbytečné a zástupné téma, protože tu skoro žádní migranti nebyli. Jak to tedy nakonec rozsoudit? Hrozí zničení Evropy, jak někdy slýcháme? Ubráníme se?

Považuji za trochu podivné, že ti, kdož bagatelizují téma migrace, přehlížejí, že jsme členskou zemí EU v schengenském prostoru, takže se nás dotýkají všechny evropské problémy. Přibližně šedesátileté zkušenosti zemí západní Evropy s migrací ukázaly, že někdejší snaha vyřešit dočasné ekonomické problémy dovozem pracovních sil z jiných kulturních okruhů nakonec vedla k trvalým demografickým změnám. Jejich důsledky v zemích, kde počet migrantů z muslimských zemí přesáhl kritickou hranici, začínají připomínat hybridní občanskou válku.

Třeba ve Francii při každých nepokojích hoří nejen auta a obchody, ale také školy, jsou napadáni policisté, hasiči a záchranáři jako symbol státu, vůči kterému se demonstranti vymezují. Ghetta a no-go zóny představují podhoubí pro podobné anticivilizační jevy. Vyhnout se tomu dá jen tím, že ty trvalé demografické změny prostě nepřipustíme, o což se v rebelující části EU právě bojuje.

Zatím jsme vyčerpali z EU zhruba 700 miliard korun na dotacích. Zastánci členství v EU to považují za důkaz své pravdy, kritici členství poukazují na zbytečnost dotovaných projektů, které beztak musíme spolufinancovat. Zastánci EU též tvrdí, že je důležitý filozofický rozměr členství v EU a jeho význam pro demokracii u nás. Odpůrci EU argumentují, že EU nám vnucuje svou politickou agendu a naši svobodu omezuje. Jak na tyto dohady nahlížet?

Souhlasím spíše s odpůrci EU. Objem dotací za 14 let našeho členství v Unii odpovídá asi tříletému odlivu dividend do nadnárodních korporací. Jejich využití je zhusta nesmyslné a musíme je spolufinancovat. Někteří evropští politici navíc mají snahu využívat dotace jako prostředek k politickému vydírání, třeba v otázkách migrace. Stav české demokracie se od našeho vstupu do EU nezlepšuje, spíše naopak, zejména v otázkách svobody slova.

Vy přirovnáváte EU k Sovětskému svazu. V čem se podobají?

Hlavně systémovým deficitem demokracie. Evropská komise jako nevolený orgán vzájemně se podporujících politiků je nápadně podobná někdejšímu sovětskému Politbyru. Evropský parlament bez zákonodárné iniciativy a kontrolní funkce vůči Evropské komisi také není etalonem demokratických poměrů. Podobné 'parlamenty´ byly k vidění spíše v totalitních systémech, příkladem budiž Nejvyšší sovět. A podobně jako v bývalém SSSR zásadní podíl na moci má početná byrokracie, vyrábějící nespočet nařízení a zákonů, mnohdy humorně nesmyslných. Takto nastavený systém pak zcela logicky omezuje svobodu nejen národních států, ale také občanů. Jako příklad uvádím snahu o omezování svobody slova a držení zbraní.

Bylo by pro nás opuštění EU katastrofou? A pokud nám bude EU vnucovat imigranty a bude pokračovat Schengen s volným pohybem osob včetně migrantů a teroristů, nebude jedinou šancí EU opustit?

Na tuto otázku obvykle odpovídám protiotázkou: Proč se namáhat a opouštět něco, co se samo stejně v dohledné době rozpadne? Obávám se, že EU nepřežije ve stávající podobě důsledky migrační krize ani pomalu přicházející krizi ekonomickou.

A je možné, že státy středovýchodní Evropy ustaví nějakou svou vlastní konfederaci? Česko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko. Případně ještě Polsko či Bavorsko a Sasko

S výjimkou Saska všechny vámi výše uvedené země bývaly kdysi (alespoň dočasně) součástí habsburské monarchie, takže i v rámci Evropy patří do stejného kulturního okruhu. Jedním z důvodů jejich sjednocení bylo turecké nebezpečí. Historie se ráda opakuje...

Co otázka naší bezpečnosti? Co bychom měli dělat, aby náš stát byl obranyschopný?

Přestat o tom jen mluvit a začít počítat s tím, že klidné mírové časy mohou nenadále skončit. Pak přežije jen dobře fungující stát, potravinově soběstačný, s fungujícím a výkonným zbrojním průmyslem a obyvatelstvem, které bude ochotné a fyzicky schopné ho bránit. Nic z toho momentálně nemáme, proto bychom se měli podvědomě cítit jako nazí v trní. Je úplně jedno, z kterého konce začneme. Možná s budováním státu, který jeho obyvatelé budou považovat za svůj.

Zdroj: http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/6611-ve-francii-imigranti-napadaji-policisty-hasice-a-zachranare-hori-auta-obchody-i-skoly-obchodni-valka-usa-proti-eu-cine-a-rusku-se-stala-realitou-globalizace-konci

Upocené sazby a hrozící katastrofa

Fiala Zbyněk

České úrokové sazby jdou optimisticky nahoru, ale svět se řítí někam, pro co je marno hledat slušné jméno.

Musela to být upocená schůze Bankovní rady, i když tam jistě mají klimatizaci, ale v tomhle vedru v černých hadrech se prostě nedá vydržet. Výsledek přitom neodpovídá míře trápení. Nepatrné zvýšení základní úrokové sazby ČNB o čtvrt procentního bodu na 1,25 procenta má podobnou funkci jako budovatelské písně ryčící z tlampačů za komunismu. Neříká nic, jen udržuje dobrou náladu. Ekonomika roste, byť trochu zpomalí na 3,2 procenta ročního přírůstku HDP, ale jinak to klape jako na drátkách.

Fous, o který se zvýšily úrokové sazby na cestě z krajin blízko nuly, je zatím natolik zanedbatelný, že komerční banky nehodlají reagovat. Hypotéky možná dokonce klesnou, protože víc je ovlivní zpřísnění podmínek, které vypukne v říjnu. Bankám se nelze divit, že se chovají náborově, co nenaberou teď, bude na dlouhou dobu ztraceno.

Takže havaj, inu léto. No, léto… Spíše národní katastrofa v podobě sucha, jaké tu možná zatím nebylo - a které se může v příštích letech opakovat. Ale to je starost vlády. Centrální banka jí může pomoci pouze v tom, že jí bude nadávat, kdyby rozsáhlá opatření čerpala hlouběji ve směru zadluženosti nebo povzbudila mzdy ve směru inflace.

Nějaká rizika však vidí dokonce i ČNB. Guvernér Jiří Rusnok je zmínil spíše na okraj. Jedním z nich je neochota koruny posilovat, druhým nárůst protekcionistických opatření ve světovém obchodu.

To si zaslouží komentář.

Slabá koruna zdražuje zahraniční technologie, je to brzda konkurenceschopnosti. Avšak neochota koruny posilovat je poměrně snadno vysvětlitelná. Česká měna je v okovech přemrštěných devizových rezerv, které byly nakoupeny minulým vedením centrální banky za účelem oslabování koruny Vrací se tedy z výletu v přesně opačném směru, ale ten nebyl levný, stál o polovinu víc, než kolik má Babišova vláda ve státním rozpočtu. Zkuste si představit ten balík, který zůstal ČNB na krku, a ti pokročilejší ať se vcítí i do bezesných nocí plných přemítání, co s tím.

Rusnok v těch intervencích napřed heroicky pokračoval, takže za čtvrt roku dokázal utratit polovinu zmíněné sumy. Pak naštěstí obrátil, ale koruna to vnímá tak, že levice neví, co dělá pravice, a při pokusu o potlesk zasviští vedle.

ČNB názorně ukázala reálný význam toho, že nemáme euro a můžeme vést samostatnou měnovou politiku, když svými intervencemi nahnala českou měnu do rukou velkých spekulantů, a teď je závislá na tom, co se jim vylíhne v hlavě. Chtěl bys posilovat, holoubku? Pomohlo by to ekonomice? Té se nikdo neptá, počkej, až se to hodí velkým klukům.

To si připomeňme, až zas bude někdo mudrovat o výhodách měnové suverenity ČR.

Ale je tu ještě jedno riziko, a to je podstatně mocnější. Guvernér Jiří Rusnok mluví obecně o nárůstu protekcionistických opatření ve světovém obchodu. Toho dne totiž americký prezident Donald Trump přitvrdil v ekonomickém tlaku na Čínu a začal vyhrožovat, že uvažovaná cla na dovážené čínské zboží za 200 miliard dolarů zvedne z 10 procent na 25 procent. Jistě přitom zašilhal i na Evropu, která by také měla pokročit v ochotě nechat si všechno líbit. Blokovaný čínský export totiž bude hledat nová odbytiště.

Znovu to ukazuje na přelomovou situaci ve světové ekonomice, kde se nahromadilo tolik metabolického odpadu globalizace, že se nutně musí ve všech směrech ubrat, pokud těžká kocovina nemá vyústit v hotovou mrtvici. Radostné informace o růstu HDP nebo exportu jsou stále častěji zdrojem obrovských makroekonomických nerovnováh, kde na jedné straně se hromadí obchodní přebytky a zisky a na druhé straně obchodní schodky a dluhy. Čím větší radost vývozců, tím větší schodky a dluhy dovozců, a tím také větší riziko, že se z toho nikdy nevyhrabou.

Matoucí jsou také statistiky za celé státy, které ignorují, že některým regionům se úspěch obloukem vyhne, protože na opačném konci světa jsou chudáci ochotní pracovat za desetinovou mzdu. Prezident Trump reaguje na to, jak se to promítá do života států ve vnitrozemí USA, kde má největší voličskou podporu. To pobuřuje profesory ekonomie, že se nezeptal jich. Trumpova bezohlednost by jim nevadila, ale měla by se orientovat na potřeby zisků korporací, ne obyčejných lidí, dokonce v montérkách.

Malá otevřená česká ekonomika je výkladní skříní globalizace. Všechno každému dovolíme, nic od nikoho nechceme. Jestli nám ale ta globalizace začne haprovat a obchodní vazby se budou trhat, máme na krku balík starostí, který je o poznání větší než ten s rezervami ČNB. To je opravdu velké riziko. Bezduché budovatelské zpěvy raději vypnout.

Podobně jako to katastrofální sucho, ani rozpad globalizace už není jen úletem bezvýznamných prognostiků, ale skutečností těchto dnů. Mělo by se s tím něco dělat. Aspoň o tom začít aspoň mluvit.

Zdroj: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/ekonomika/zbynek-fiala-upocene-sazby-hrozici-katastrofa

Hanebná kapitola v dějinách Domu Windsorů

car a král

Proč anglický král odmítl před 100 lety zachránit život ruského cara

17. července t. r. uplynulo 100 let, od chvíle kdy ve sklepní místnosti domu kupce Ipatjěva v Jekatěrinburgu na Sibiři místní bolševici postříleli všechny členy ruské carské rodiny: cara Mikuláše II., carevnu Aleksandru Fjodorovnu a jejich pět potomků. Byla tak krvavě zlikvidována dynastie Romanovců, která po více než tři století zásadně ovlivňovala osudy Ruska.

Účelem tohoto textu není zkoumat, co dvěma ruským revolucím v roce 1917 předcházelo a co po nich následovalo. To všechno je předmětem bouřlivé debaty v samotném Rusku, debaty probíhající léta. Debaty, o níž u nás prakticky nic nevíme, protože česká režimní média naši veřejnost informačně odřízla od "nevhodných" zahraničních témat.

Tragédie v Jekatěrinburgu je v Rusku od rozpadu SSSR předmětem historického zkoumání. Mnohé už bylo vyjasněno, mnohé stále jasné není, včetně možné souvislosti s Čs. legiemi.

Ruský výzkum se soustřeďuje na širší souvislosti popravy carské rodiny. Např. jak carova smrt ovlivnila další vývoj v zemi, kdo vlastně o ní rozhodl (Uralský anarcho-bolševický Sovět nebo Moskva), co jeho smrtí resp. smrtí celé rodiny bolševici získali nebo naopak ztratili. Také proč se vznikající ruské Bílé hnutí ani jednou nepokusilo cara s rodinou reálně osvobodit, proč carova smrt zůstala v Rusku té doby v zásadě nepovšimnuta, proč nezajímala tehdy ani později západní země, především spojence Ruské říše v 1. světové válce - Francii a Velkou Británii. Proč se carovi západní spojenci nepokusili jej i jeho rodinu osvobodit a převézt na Západ. Tím se dostáváme k jádru našeho tématu.

Anglický král Jiří V., ruský car Mikuláš II. a německý císař Vilém II. byli bratranci. Tři královští bratranci se osobně setkávali poměrně často, a to i před tím, než usedli na trůn. Naposledy se všichni tři viděli v Berlíně v létě 1913 na svatbě Vilémovy dcery. Pak už nikdy.

O rok později, koncem července a začátkem srpna 1914, mezi sebou zahájili válku - Vili (císař Vilém) válčil proti Nikimu (car Mikuláš) a Jiříkovi (král Jiří). Tak se oslovovali ve vzájemné korespondenci.

Ruského cara v březnu 1917 svrhla jeho vlastní generalita (Lenin a bolševici se o tom dozvěděli z novin v Curychu, kde byli v emigraci.)

Už tady začíná britská stopa v osudu Mikuláše II. Není jasné, jakou roli hrála britská rozvědka resp. diplomacie v carově odstoupení - buď tlakem na generály v carově okolí, nebo jejich podplacením. Britská vláda abdikaci cara přivítala - bratranec nebratranec. Král Jiří mlčel. Vláda Lloyd-George abdikaci viděla jako nezbytný krok k upevnění ruského postavení na Východní frontě. To mělo ulehčit anglo - francouzským vojskům na Západě.

Britové patrně svému ruskému spojenci od počátku války nedůvěřovali. Brzy začali cara podezírat, že pod vlivem své manželky bude jednat s Německem o separátním ukončení války na Východě. Zvláště je iritoval záhadný mnich Griška Rasputin, jehož vlivu carevna vzhledem k hemofilii svého jediného syna zcela podlehla. Londýn mimořádně děsil Rasputinův názor, že Petrohrad má dohodou s Berlínem z války vystoupit.

Rasputina zavraždili v prosinci 1916 členové ruské politické smetánky, včetně jednoho příslušníka vládnoucí dynastie.

Je ale možné, že vražednou kulku vypálil Rasputinovi do čela příslušník britské MI 6 působící v průběhu války v Rusku. Uvádí se i jeho jméno - Oswald Rayner. Spolužák knížete Jusupova z Oxfordu kde se oba poznali, možná i díky Jusupovovým homosexuálním sklonům. V Jusupovském paláci v Petrohradu Rasputina zabili.

Jak už uvedeno, car odstoupil v polovině března 1917. Nějaký čas poté požádal svého britského bratrance o možnost vycestovat s rodinou do Anglie. Císař Vilém II. měl údajně dát souhlas s evakuací cara i jeho rodiny přes Německo.

Další vývoj vidí britské zdroje různě. Převládá nicméně názor, že vláda Lloyd-George doporučila vyjít Mikulášově žádosti vstříc. A že ten kdo se postavil proti, byl král Jiří. Dokonce snad opakovaně. Zní to neuvěřitelně, ale britský monarcha odmítl žádost svého příbuzného, ruského monarchy, o pomoc při záchraně života. V situaci kdy jakákoli jiná varianta než odjezd do zahraničí Romanovcům prakticky jistě přinášela smrt. Král Jiří V. (dědeček nynější královny Alžběty) se údajně mimořádně vylekal bolševiků, i když ti tehdy ještě nebyli u moci. Obával se přenesení "bolševické nákazy" do Anglie zejména mezi průmyslové dělnictvo. Chtěl se vyhnout nespokojenosti s přijetím člověka, považovaným nemalou částí britské veřejnosti (odbory, Labouristé, Liberálové) za despotu a vraha (Krvavá neděle 1905 apod.). To vše na pozadí nedávného potlačení povstání v Irsku (duben 1916), které britská vláda provedla jediným způsobem, který ve svých koloniích používala - krvavým masakrem. Takže i Lloyd-Georgovi možná nakonec královo odmítnutí carovi vyhovět vyhovovalo. Ve svých memoárech tuto otázku obchází mlčením.

Též opakované žádosti ruských monarchistů a jiných o pomoc k britskému velvyslanci Buchananovi v Petrohradě / Moskvě zůstaly nevyslyšeny. Také v jediných dosud autorizovaných dějinách britské MI 6 pokrývajících období 1909 - 1949 o podílu MI 6 na vraždě Rasputina, abdikaci cara nebo kauze Jekatěrinburg není na 840 stránkách ani zmínka. Britové určitě vědí proč.

Likvidaci Romanovců v Jekatěrinbugu vnímal král Jiří V. ve svém deníku jen jako projev brutality bolševiků. Zjevně neměl výčitky svědomí, nekladl si otázku o vlastní odpovědnosti, cosi jako morálka ho netížilo. Že šlo o jeho zradu, tohoto člověka nenapadlo ani vzdáleně. Přesto, že s Mikulášem II. si byli osobně velmi blízcí, což se o jejich vztazích s dalším bratránkem, císařem Vilémem, nikterak nedá říci.

Dnes už stoleté mlčení britských archivů na toto téma je příčinou, že se objevují zcela nové koncepce vraždy v Jekatěrinburgu. Na první pohled to jsou koncepce padlé na hlavu - jenže kdo ví. Např. že car s rodinou nebyli postříleni, nýbrž tajně převezeni vlakem do Vladivostoku, kde nastoupili na britskou loď. Britové měli loď cestou potopit (podvarianta - potopila ji německá ponorka) a hrobem Romanovců se tak stal oceán. Nezůstali žádní kandidáti na ruský trůn, protože Británii už samoděržavná monarchie v Rusku nebyla potřebná. Naopak bylo možné zahájit vyhledávání a "čerpání" účtů carské rodiny v západních, zejména britských, bankách. Kdo nevěří, ať tam běží.

Zní proto logicky když americký historik Robert Massie ve své biografii Mikuláše II. a carevny Aleksandry uvádí, že "Po podpisu Brest-litevského míru a vystoupení Ruska z války ztratily západní mocnosti jakýkoli zájem o osud carské rodiny." Tím její osud zpečetily.

Král Jiří V. patří v Británii dodnes mezi nejoblíbenější korunované hlavy, protože monarchii "přiblížil lidu". Těší se velké úctě zvláště britské politické elity, protože to byl první král, který se přestal míchat do politiky. V porovnání s rozsáhlou zahraničně - politickou aktivitou jeho otce, krále Edvarda VII, to byla frapantní změna. Od panování Jiřího V. jsou britští monarchové v tamější politice opravdu jen symbolem. Česky se tomu říká "páté kolo u vozu".

Zůstává tak jakýmsi krvavým šklebem historie, že patrně posledním opravdu politickým rozhodnutím Jiřího V. bylo odmítnutí žádosti o záchranu života jeho ruského bratrance.

God save the King.

Titulní foto: Ruský car Mikuláš II. a anglický král Jiří V. (v bílé uniformě). Foto pochází z Berlína z roku 1913, kde se oba zúčastnili svadby dcery císaře Viléma. Oba monarchové jsou ve slavnostních německých (pruských) vojenských uniformách na počest svého hostitele. Z fotografie je patrná neuvěřitelná vizuální podobnost obou monarchů. Prý až taková, že když byli někde spolu, pletli si je i lidé, kteří je dobře znali.

Peter Zvolenský

Zdroj: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/hanebna-kapitola-v-dejinach-domu-windsoru

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.