Historia magistra vitae

SVATÁ KREV a SVATÝ GRÁL /2. díl

6. srpna 2018 v 10:34 |  Historie

Princ Guillem de Gellone, hrabě z Razés

Podle " Dokumentů z převorství" zachránila Sigisberta IV. jeho sestra a propašovala ho na jih do panství jeho matky, vizigótské princezny Giselle de Razés. Říká se o něm, že v roce 681 přicestoval do Languedocu a krátce nato převzal nebo zdědil tituly svého strýce, vévody z Razés a vévody z Rhédae. Zároveň se o něm říká, že převzal příjmení či přezdívku " Plant Ard"(následně Plantard) ze slovního spojení " réjeton ardent" (horoucně kvetoucí výhonek) merovejského vína. Říká se o něm, že pod tímto jménem zachránil svůj rod. Říká se, že kolem roku 886 vyvrcholila jedna větev této rodové linie v jistém Bernardu Plantavelovi- jméno očividně odvozené z Plant- ard nebo Plantard- jehož syn se stal prvním vévodou z Akvitánie. Pokud bylo zjištěno, žádný nezávislý historik nepotvrdil, ale ani nevyvrátil tato tvrzení.

Celá záležitost jednoduše nebyla brána na vědomí. Nepřímé důkazy přesvědčivě ukazovaly, že Sigisbert určitě přežil a zachránil svou rodovou linii. Vytrvalé vynechávání Dagoberta II. z historie jakoby tuto skutečnost dokládalo. Mezi dalšími úlomky důkazů je listina z roku 718, která se vztahuje k založení kláštera, několik mil od Rennes-le- Chateau "Sigebertem, hrabětem z Rhédae a jeho ženou Magdalou". Kolem roku 742 existoval na jihu Francie nezávislý a plně samosprávný stát, podle některých záznamů knížectví, podle jiných plně rozvinuté království. Oficiálně ho uznal Karel Veliký, bagdádský kalif a islámský svět. Zdráhavě ho uznala také církev, která zkonfiskovala některé části jeho území. Víme, že existoval, do konce 9. st. Král se v existujících záznamech nejčastěji objevuje pod jménem Theodorik nebo Thierry. Většina moderních historiků mu připisuje merovejský původ. V roce 790 se Theodorikův syn, Guillem de Gellone, honosil titulem hraběte z Razés- titulem, o kterém se říká, že náležel Sigisbertovi, který je předal svým potomkům. Guillem de Gellone byl jedním z nejslavnějších mužů své doby a to skutečně do té míry, že jeho historickou skutečnost, stejně jako u Karla Velikého a Godefroie z Bouillonu- zastírá legenda. Před obdobím křížových výprav kolovalo přinejmenším šest důležitých básní, které o něm byly složeny. Mimo jiné v díle Wolframa von Eschenbach " Willehalma", jeho nedokončené romanci. Jeho nejzásadnější dílo "Parzifal" je pravděpodobně nejvýznamnější bájí na záhadné téma svatého grálu. V jiné básni Wolfram uvádí, že "zámek grálu", sídlo "rodiny grálu", se nachází v Pyrenejích- a tam se počátkem 9. st. rozkládalo panství Guillema de Gellone. Guillem udržoval blízký vztah s Karlem Velikým. Jeho sestra se ve skutečnosti provdala za jednoho z Karlových synů a tak navázala dynastické spojení s císařskou krví. Samotný Guillem byl jedním z nejvýznamnějších vojenských velitelů Karla Velikého v nepřetržité válce s Maury. V roce 803 dobyl Guillem Barcelonu, čímž dvojnásobně zvětšil své území a rozšířil svůj vliv v Pyrenejích. Skutečný původ jeho rodiny zahaluje tajemství. Jedna věc je jistá. V roce 886 vyvrcholila rodová linie Guillema de Gellone v jistém Bernardu Plantavelovi, který založil vévodství v Akvitánii. V tomto bodě se shodují i " Dokumenty z převorství", totiž, že Guillemova linie vyvrcholila v přesně stejné osobě, v linii Sigisberta IV. a jeho potomcích pod jménem Plant- Ard nebo Plantard

Princ Ursus

Kolem roku 886 " kvetoucí výhonek merovejského vína" již samozřejmě vykvetl do rozsáhlého a složitého rodinného stromu. Jednu větev utvářeli Bernard Plantavel a vévodové z Akvitánie. Existovaly také další větve. Tak " Dokumenty z převorství" tvrdí, že vnuk Sigisberta IV., Sigisbert VI., byl známý pod jménem " princ Ursus", oficiálně vyhlášen jako" král Ursus". Říká se, že s pomocí dvou šlechticů, Bernarda d' Auvergne a markýze z Gótie se vzbouřil proti francouzskému králi Ludvíku II. a pokoušel se dostat nazpět své právoplatné dědictví. Nezávislí historikové potvrzují, že k takové rebelii v letech 877 až 879 opravdu došlo. Podle nezávislých zdrojů bylo povstání potlačeno, "princ Ursus" a jeho stoupenci byli poraženi v bitvě u Poitiers. Touto porážkou ztratila rodina Plantardů državy v jižní Francii. "Princ Ursus" údajně zemřel v Bretani, zatímco se jeho rodová linie sňatkem spojila s rodinou vévody bretaňského. Ke konci 9. st. se tedy merovejská krev vlila do vévodství v Bretani a Akvitánii. V následujících letech údajně rodina, včetně Alaina, pozdějšího vévody z Bretaně přesídlila do Anglie a založila anglickou větev zvanou " Planta". Podle "Dokumentů z převorství" se jedné z anglických větví, jedinci uvedenému jako Bera VI., přezdívalo "architekt". O něm a jeho potomcích, za vlády krále Athelstana se říká, že provozovali " umění stavby". Je zajímavé, že zednářské zdroje datují počátek svobodného zednářství v Anglii k vládě krále Athelstana. Je možné, že by byl rodokmen Merovejců kromě svého nároku na francouzský trůn nějakým způsobem vázán k něčemu, co tvořilo jádro svobodného zednářství?

Rodina Grálu

Godefroi z Bouillonu, vůdce první křížové výpravy, dobyl Jeruzalém z rukou Saracénů. Spojoval v lidové představivosti ideály vysoké rytířské organizace s vřelou křesťanskou zbožností. Godefroi se stal předmětem kultu, který přetrval dlouho po jeho smrti. Jeho původ je záhadný. Podle " Dokumentů z převorství" pocházel Godefroi z merovejské krve jako přímý potomek Dagoberta II. Sigisberta IV. Jak se zdá, merovejská krev proudila po čtyři století ve spletitých a početných rodokmenech a nakonec tento postup podobný roubování vína ve vinařství přinesl očividně ovoce v podobě Godefroie z Bouillonu, vévody lotrinského. Ve vlastních očích, stejně jako v očích svých stoupenců, byl Godefroi více než vévodou lotrinským. Byl ve skutečnosti zákonným králem, legitimním uchazečem patřícím k dynastii, svržené v roce 679 v osobě Dagoberta II. A nebyl by vládce Palestiny srovnatelný s jakýmkoli králem Evropy? Tím, že by se stal králem Svaté země, nevykonal by tím sladkou odplatu církvi, která před čtyřmi stoletími zradila jeho předky?

Unikající záhada

Určité části skládanky začaly postupně zapadat. Pokud byl Godefroi merovejské krve, nabylo množství fragmentů souvislou spojitost. Tak bylo možné vysvětlit důraz připisovaný tak nesourodým prvkům jako je merovejská dynastie a křížové výpravy, Dagobert II. a Godefroi, Rennes- le - Chateau, templářští rytíři, rod Lotrinských, Sionské převorství. Dokonce se podařilo vystopovat merovejské rodokmeny až do současnosti- k Alainu Poherovi, Henrimu de Montpézat ( choť královny dánské), k Pierru Plantardovi de Saint- Clair, k Ottovi Habsburskému, čestnému vévodovi lotrinskému a jeruzalémskému králi. A přece i nadále uniká odpověď na rozhodující otázku. Proč je tak nevysvětlitelně důležitá rodová linie Merovejců?

Kmen ve vyhnanství

Samotní Merovejci o sobě tvrdili, že pocházeli ze starobylé Tróje. Podle "Dokumentů z převorství" byl rodokmen Merovejců starší, bylo ho možné vystopovat až ke Starému zákonu. Konkrétně k jednomu z dvanácti kmenů starobylého Izraele, kmenu Benjamínově.

Podle Roberta Gravese byl například Benjamínovi zasvěcen 23. 12. Dagobertův svátek. Mezi třemi rodovými klany, které tvořily Benjamínův kmen, byl Achiramův klan, který se mohl nějakým záhadným způsobem týkat Chírama, zakladatele Šalamounova chrámu a ústřední postavy zednářské tradice. Po příchodu 12 kmenů do země zaslíbené pod vedením Mojžíše získal Benjamínův kmen území, které se později stalo posvátným městem Jeruzalém. Jeruzalém byl dokonce ještě před tím, než se stal hlavním městem Davida a Šalamouna, přidělený prvorozeným právem příslušníkům Benjamínova kmene. Kvůli velké křivdě spáchané členy Benjamínova kmene (přepadení Levita a znásilnění jeho konkubíny na území B. K.) došlo ke krvavé řeži mezi Benjamínovci a ostatními 11 kmeny. Během nepřátelských bojů proklely tyto kmeny každého, kdo by dal svou dceru Benjamínci. Když však válka skončí a Benjamínci jsou prakticky vyhlazeni, vítězní Izraelité litují své kletby, kterou ovšem nemohou vzít zpět. Proto odchází většina zbylých do vyhnanství, pravděpodobně do Řecka, do centrální části Peloponéského poloostrova do Arkádie, tam se údajně propojili s arkádijským královským rodem.

Traduje se, že před nástupem křesťanské éry se přesunuli nahoru k Dunaji a Rýnu, uzavírali sňatky s určitými germánskými kmeny a nakonec zplodili sálské Franky- bezprostřední předky Merovejců.

Podle " Dokumentů z převorství" tedy Merovejci pocházeli, přes Arkádii, z Benjamínova kmene. Jsou tedy semitského nebo izraelitského původu. A pokud byl Jeruzalém opravdu dědičným právem prvorozeného z Benjamínců, požadoval potom Godefroi z Bouillonu- postupující vpřed ke Svatému městu- navrácení svého starobylého a právoplatného dědictví. V každém případě existuje další důkaz, kromě mytologie, který naznačuje stěhování Židů do Arkádie. Ve starověku vládl oblasti známé jako Arkádie mocný vojenský stát Sparta. Sparťané vstřebali většinu starší arkadijské kultury. Při dosažení mužství připisovali Sparťané, stejně jako Merovejci, zvláštní magický význam svým vlasům, které jako Merovejci, nosili dlouhé. Podle odborníků symbolizovala délka vlasů jejich fyzickou sílu a stala se posvátným symbolem. Vyplenění Jeruzaléma v roce 70. n l. a zničení jeruzalémského chrámu podnítilo hromadný odchod Židů ze Svaté země. Města v jižní Francii, například Arles, Lunel a Narbonne, poskytovala zhruba ve stejné době útočiště židovským uprchlíkům. Ale přitom příchod Židů do Evropy probíhal již od doby před křesťanskou érou.

Palestina v Ježíšově době

Palestina byla v 1. st. velice problematickým koutem světa. Svatou zemi stíhaly po nějakou dobu dynastické spory, bratrovražedné boje a příležitostné války v plném rozsahu. Více než půlstoletí před narozením Ježíše dobyla Palestinu Ptolemaiova vojska a země upadla pod římskou nadvládu. Řím vytvořil linii stínových králů, kteří vládli pod jeho záštitou. Tuto královskou linii tvořil rod Héródů- a to nebyli Židé, ale Arabové. V roce 6. n. l. se situace zkomplikovala. V tomto roce byla země správně rozčleněna do dvou provincií- Judeji a Galileji. Héródes Antipás se stal králem v Galileji. Judea podléhala přímé římské nadvládě a spravoval ji římský prokurátor se sídlem v Caesareji. Římský režim byl brutální a autokratický. Když získal přímou vládu nad Judeou, nechal ukřižovat více než tři tisíce povstalců. Život se nezlepšil ani za římského prokurátora Piláta Pontského, který v Judeji vládl v letech 26 až 36 n. l. Na rozdíl od biblických portrétů jeho osobnosti existují záznamy, podle kterých byl Pilát krutý a zkorumpovaný muž, který ve zvěrstvech svého předchůdce nejen pokračoval, ale dále je stupňoval. Evangelijní vyprávění naznačují, že obyvatelé Judeji byli mírní a smíření se svým osudem. Ve skutečnosti byl však smířený jen málokdo a mnozí byli naprosto opačného názoru. Židé se v tehdejší Svaté zemi volně rozčlenili do několika sekt a podsekt. Byli zde například saducejové- malá, ale zámožná třída, která vlastnila půdu a popouzela své krajany určitou spoluprací s Římany. Byli zde farizejové, progresivní skupina, která do judaismu vnesla mnoho reforem a i přes nelichotivý obraz v evangeliích se postavila proti Římanům, i když opozice převážně pasivní.

Byli zde také essejci- východně a mysticky orientovaná sekta, jejíž učení bylo mnohem trvalejší a vlivnější, než je obecně uznáváno a předpokládáno.

A je také zapotřebí citovat nazorejské nebo nazarejské, označení, které se používalo pro Ježíše a jeho následovníky. Původní řecké znění bible skutečně odkazuje k Ježíšovi jako " Ježíši Nazarejskému" což je chybně převáděno jako " Ježíš z Nazaretu". "Nazarejský" je, stručně řečeno, specificky sektářské slovo a nemá s Nazaretem nic společného. Když v roce 6. n. l. získal Řím přímou nadvládu nad Judeou, sestavil Juda Galilejský vysoce bojovnou revoluční skupinu, která podle všeho zahrnovala jak farizeje, tak essejce. Toto uskupení vešlo ve známost jako zéloti . Jejich činnost zformovala pravděpodobně to nejdůležitější politické pozadí, na němž se Ježíšovo drama odehrálo. Kolem roku 44 svou činnost zesílili a vyvrcholení nastalo v roce 66 n. l., kdy se celá Judea vzbouřila v organizovaném povstání proti Římu. Byl to bezvýchodný, houževnatý, ale rozhodně marný konflikt. Dohrou povstání v Judeji se stal hromadný exodus Židů ze Svaté země. V roce 135 n. l. císař Hadrianus vyhlásil, že všichni Židé budou ze zákona vyhnáni z Judeji, a tak vlastně Jeruzalém proměnil v římské město. Byl přejmenován na Aelia Capitolina. Ježíšův život zahrnoval prvních třicet pět let nepokojů, které se táhly celých 140 let. Tak vznikly psychologické a kulturní doplňky, které se připojí k jakémukoli trvalému odporu proti dobyvateli. Jedním z těchto doplňků byla víra a touha po Spasiteli, který svůj lid vyvede z tyranova područí.

Pouze díky historické a sémantické náhodě se stalo, že se tento pojem začal používat specificky a výhradně ve spojení s Ježíšem. Ježíšovi současníci nikdy nepovažovali žádného spasitele za božského. Řecké slovo pro spasitele je "Christ" nebo "Christos". Tento výraz znamenal v hebrejštině i řečtině "ten pomazaný" a obecně odkazoval ke králi. Když tedy byl David ve Starém zákoně pomazaný král, stal se logicky "Mesiášem" nebo " Kristem". Každý další židovský král z Davidova rodu byl označován stejně. Pojem "Mesiáš" tedy rozhodně nevyjadřoval nic božského.

Historie evangelií

Moderní učenci jednomyslně tvrdí, že evangelia nepochází z Ježíšovy doby. Většina z nich je datuje do období mezi dvěma hlavními povstáními v Judeji (66 až 74 n. l. a 132 až 135 n. l.) ačkoliv se téměř jistě zakládají na dřívějších líčeních. Za nejranější je již tradičně považováno Markovo, které vzniklo během povstání v letech 66 až 74 n. l., nebo krátce poté. Pokud se ovšem Marek narodil v Jeruzalémě, jeho evangelium- jak prohlašuje Klémens Alexandrejský, bylo sepsáno v Římě a adresováno řecko-římskému posluchačstvu. Aby zajistil záchranu svému poselství, byl povinen zprostit Římany veškeré viny za Ježíšovu smrt, očistit současný a etablovaný režim a vinit z Mesiášovy smrti některé Židy.

Tento nápad využili nejen autoři dalších evangelií, ale také Samotná raná křesťanská církev. Lukášovo evangelium badatelé datují do doby kolem roku 80 n. l. Lukáš byl podle všeho řecký lékař, který své dílo vytvořil pro vysoce postaveného římského úředníka v Caesareji, římském hlavním městě Palestiny. V době vzniku Matoušova evangelia- přibližně kolem roku 85 n. l., bylo toto přenesení viny přijímáno jako daná skutečnost a nikdo je nijak nezpochybňoval. Více než polovina Matoušova evangelia pochází ve skutečnosti od Marka, i když jeho původním jazykem byla řečtina a odráží především řecké prostředí. Máme pocit, že autor byl Žid, dost možná utečenec z Palestiny. Nesmíme jej zaměňovat s apoštolem Matoušem, který žil mnohem dříve a pravděpodobně uměl jen aramejsky. Evangelia Marka, Lukáše a Matouše jsou souhrnně označovaná jako " synoptická evangelia", což znamená, že jsou " shodná" nebo " jednoho pohledu". To je odlišuje od Janova evangelia, které prozrazuje podstatně odlišný původ. O autorovi čtvrtého evangelia nevíme nic. S výjimkou Jana Křtitele se v samotném evangeliu jméno Jan vůbec neuvádí a připisování tohoto evangelia muži jménem Jan je obecně přijímáno jako pozdější tradice. Čtvrté evangelium vzniklo jako poslední kolem roku 100 n. l. v okolí řeckého města Efez. Text je rozhodně mnohem mystičtěji laděn než u ostatních evangelií a obsah se také liší. Janovo evangelium je zřejmě i přes svůj pozdní vznik ze všech čtyř evangelií nejspolehlivější a historicky nejpřesnější.

Manželský stav Ježíše

Vzhledem k doloženému kulturnímu pozadí je vysoce nepravděpodobné, že by Ježíš nebyl ženatý již před tím, než začal kázat. Pokud by trval na celibátu, vyvolalo by to pohnutí, jistou odezvu, která by zanechala jisté stopy. Pokud se tedy evangelia o Ježíšově manželství nezmiňují, je tedy silný argument ne proti, ale pro hypotézu manželství. Ježíšovo vzdělání, například jak své znalosti předložil před staršími v jeruzalémském chrámu, silně naznačuje, že byl někým víc než samozvaným učitelem. Naznačuje, že prodělal některé druhy formálního rabínského výcviku a byl oficiálně uznán za rabína. Pokud byl ovšem Ježíš rabín v přesném slova smyslu, manželství by nebylo jenom pravděpodobné, ale naprosto jisté. Židovský zákon týkající se mišny je v tomto ohledu dost jednoznačný: " Neženatý muž nemůže být učitelem" Svatba v Káni Galilejské je ve skutečnosti Ježíšova svatba. Bezprostředně po Ježíšově přeměně vody ve víno si přivolá "správce hostiny" ženicha a řekne mu: " Každý člověk podává nejprve dobré víno a teprve, když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli". To vyvolává jednoznačný dojem, že tato slova jsou určena Ježíši. Podle evangelia jsou ovšem adresována "ženichovi". Z toho zjevně vyplývá, že Ježíš a " ženich" jsou jedna a táž osoba.

Pokud byl Ježíš ženatý, vyskytuje se v evangeliích nějaký odkaz k totožnosti jeho ženy? Při prvním posouzení se nabízejí dvě možné kandidátky, dvě ženy, o kterých se, kromě jeho matky, evangelia opakovaně zmiňují jako o jeho doprovodu. První z nich je Magdaléna, nebo přesněji Marie z vesnice Migdal nebo Magdala v Galileji. Ve všech čtyřech evangeliích je úloha této ženy mimořádně nejasná a zamlžená. V evangeliích doprovází Ježíše mezi Judeou a Galilejí, ale pro svobodnou ženu té doby bylo nemožné, aby putovala sama bez doprovodu.

To by nasvědčovalo o tom, že byla za někoho z náboženské svity provdána. Občas se tedy tvrdí, že Magdaléna byla vdaná za jednoho z Ježíšových učedníků. Pokud by to tak skutečně bylo, představoval by její zvláštní vztah k Ježíšovi a její blízkost, k němu pro oba hrozbu, že budou podezříváni ze smilstva, nebo za ně dokonce souzeni. Bez ohledu na lidovou tradici se na žádném místě žádného evangelia neuvádí, že by byla Magdaléna prostitutka. Když se o ní Lukášovo evangelium zmiňuje poprvé, popisuje ji jako ženu, ze které " vyhnal sedm démonů". Tato věta je obecně vykládána tak, že odkazuje k jistému druhu exorcismu z Ježíšovy strany, z čehož vyplývá, že Magdaléna byla "posedlá". Ovšem tato věta může stejně dobře odkazovat k jistému druhu konverze anebo obřadnému zasvěcení. Kult Ištary nebo Aštarty Matky bohů a " Královny nebes" zahrnoval například sedm stupňů zasvěcení. Ještě než se Magdaléna připojila k Ježíšovi, mohla být klidně spojena právě s takovým kultem. Migdal nebo Magdala byla "vesnice holubic" a existují svědectví, že se zde opravdu chovaly holubice. A holubice byla posvátným symbolem Aštarty. Pokud byla Magdaléna "hříšnice", byla také dost jasně něco víc než " běžná prostitutka" z lidové tradice. Je velice zřejmé, že to byla zaopatřená žena. Lukáš například líčí, že mezi její přátele patřila manželka vysokého hodnostáře na Héródově dvoře a že obě ženy společně společně s mnoha dalšími podporovaly Ježíše a jeho učedníky z vlastních finančních zdrojů. Žena, která pomazala Ježíše, byla také zámožná žena. V Markově evangeliu je také kladen velký důraz na nardovou mast, se kterou byl obřad vykonán. Zdá se, že šlo o především pečlivě promyšlený obřad. Pomazání králů a " právoplatného Mesiáše" bylo tradiční neodvolatelné právo, což znamená" toho, kdo je pomazaný". Z toho vyplývá, že Ježíš se stává skutečným Mesiášem na základě svého pomazání. A žena, která jej posvěcuje v této úloze, bude jen stěží nevýznamná. V každém případě je jasné, že se Magdaléna na konci Ježíšova duchovního úřadu stává postavou, která má ohromný význam. Její jméno se ve třech synoptických evangeliích objevuje trvale ve výčtu žen, které následovaly Ježíše, stejně jako mužské učedníky vždy vede Šimon Petr. A právě ona jako první spatřila prázdný hrob po Ježíšově ukřižování.

Mezi všemi jeho oddanými to byla právě Magdaléna, kterou si Ježíš zvolil jako první, aby zvěstovala jeho vzkříšení. Ježíš přistupuje k Magdaléně v celých evangeliích ojedinělým a přednostním způsobem. Takové chování mohlo v jiných učednících rozhodně vzbuzovat žárlivost. Připadá nám dost očividné, že se pozdější tradice snažila očernit Magdalénino jméno. Její vyobrazení jako nevěstky mohlo být klidně kompenzací mstivých následovníků, úmyslem pošpinit pověst ženy, která měla s Ježíšem užší spojení než oni, a tudíž příliš vyvolávala lidskou závist.

Převzato z knihy "SVATÁ KREV a SVATÝ GRÁL"- Michael Baigent, Richard Leigh, Henry Lincoln

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.